2. března 2020
Aktuality
Pomáhat druhým se dá mnoha způsoby. Můžete poskytnout finanční dar, jídlo, oblečení nebo někomu v nouzi věnovat svůj čas. Pak jen záleží na tom, jak darovaný čas dokážete zúročit a zda jej přetavíte v něco užitečného. Ačkoliv to může znít pateticky, věnovat čas doučování dětí, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala.
Stále si vybavuji ten moment, kdy jsem se rozhodla pohnout svým životem jiným směrem. Byl mimořádně horký letní den, ležela jsem na zahradě, stébla trávy mě šimrala mezi prsty. Cítila jsem v sobě jakousi prázdnotu. Usilovně jsem se snažila přijít na to, proč se cítím tak špatně. Příčinu jsem nenašla, ale vyvstala mi v hlavě myšlenka, které se nedalo zbavit – „Co takhle pomoct druhým?“
Jakmile jsem překročila práh Charity, věděla jsem, že jsem na správném místě. Nemusí to mít logické nebo racionální vysvětlení, prostě to víte. Společně s koordinátorkou dobrovolníků jsme vymýšlely, kde bych jako dobrovolník mohla působit. V hlavě se mi honily myšlenky typu: „Nikdy jsi pro druhé pořádně nic neudělala, nechodíš pravidelně do kostela, tak co tu děláš?“ Chvíli jsem se přesvědčovala o tom, že nejsem vhodný kandidát na dobrovolníka v Charitě. Nicméně zhoubné myšlenky byly okamžitě zažehnány vstřícným přístupem koordinátorky a všech dalších zaměstnanců Charity, se kterými jsem měla tu čest se poznat. Motivace a síla, kterou mi tito lidé dodali, mi koluje v žilách dodnes.
Jako jednu z dobrovolnických činností jsem si vybrala individuální doučování dětí ze sociálně slabších rodin. Po domluvě se sociální pracovnicí jsem začala docházet do romské rodiny. Zpočátku jsem měla strach, že mě rodina nepřijme, že děti nedokážu nic naučit a budeme všichni akorát plýtvat drahocenným časem. Všechny chmury byly ale ty tam hned na první hodině. S dětmi jsme našli okamžitě společnou řeč, s rodiči dodnes vycházíme skvěle. Děti mě vítají už ve dveřích s otevřenou náručí, těší se, co budeme zase probírat. Samozřejmě bych lhala, kdybych řekla, že je to vždy takto růžové. Není. Kolikrát spolu bojujeme a musíme pořádně zabrat, abychom se společně něco naučili. Ale právě v překonávání bariér, kolikrát i velmi vysokých, je krása.
Ani vlastně nevím, kdo z nás se učí více. Zda ty úžasné děti nebo já sama. Nemůžu ale popřít skutečnost, že takový pocit naplnění jsem v životě snad necítila. Dobrovolnictví v Charitě mi zásadně změnilo pohled na svět. Uvědomila jsem si, že pomoc druhým je ohromně magická věc. Ten pocit vás doslova zachvátí a možná se na něm stanete i závislí. Zjistíte, že kromě pomoci druhým, pomáháte vlastně i sobě. A takové počty jsou vždy plusové.
Aneta Králová, dobrovolnice Charity Olomouc
