30. října 2024
Aktuality
Jak vztahy a výchova ovlivňují životy lidí bez domova, je hlavní otázkou letošní odborné konference „Bezdomovectví v kontextu rodiny“. Klade si za cíl připomenout, že problémy, s nimiž se osoby bez domova potýkají, mívají kořeny už v rodině. Téma konference, která 7. listopadu nabídne odborníkům prostor k reflexi i sdílení zkušeností, v rozhovoru přiblížil Alexandr Dvořák, vedoucí Střediska Samaritán pro lidi bez domova a jeden z organizátorů konference.
Loňská konference, která navázala na covidem přerušenou tradici setkávání odborníků na Charitě Olomouc, se zabývala vztahem bezdomovectví a alkoholismu. Jaké jste na ni měli ohlasy?
Ohlasy byly moc dobré. Od poplácání po ramenou za organizaci, výběr témat, až po chválu na catering. Příjemně mě překvapil zájem o letošní ročník – drtivá většina míst se obsadila vzápětí po zveřejnění (rozhovor přerušuje telefonát z Charity Šternberk s dotazem, zdali jsou ještě nějaká volná místa, pozn.).
Letošní téma zní „Bezdomovectví v kontextu rodiny“. Proč toto téma? Na co byste chtěli konferencí upozornit?
Na bezdomovectví se – i v tom, jak je naše společnost nastavena – pohlíží jako na problém „tady a teď“. Často v médiích slýcháme „V centru města dělají neplechu...“ nebo „U nádraží se srocují...“ a podobně. A častokrát zakázka od společnosti zní: „Vyřešte to. Ať tam ti lidi nejsou.“ Konferencí bychom chtěli upozornit na to, co je mnohým odborníkům jasné a patrné: že všichni jsme byli děti, to máme společné. Ať to byl Karel, co žebrá před nádražím, ať jsem to byl já, kdokoli. Když totiž dorosteme do dospělých těl, zapomíná se na to. Ti lidé se tu neobjevili zničehonic. Mají za sebou dětství a dospívání, mnohdy velmi náročné.
Vaše středisko pracuje s dospělými osobami, jak se to téma promítá do vaší praxe?
Za každým člověkem je příběh, vztahy, do kterých se narodí, výchova, vzdělávání, často také chudoba, ať už materiální, nebo vztahová. Všechno nás nějak předurčuje. V našich službách sice pracujeme s dospělými, ale pokud by se mě někdo ptal, jak řešit bezdomovectví komplexně, tak říkám: Pojďme pracovat s dětmi, které se rodí do špatných poměrů a náročných situací, podporujme tyto rodiny.
Přímo s rodinami ve službě SAS na Středisku pro rodiny s dětmi a krizovou pomoc pracuje Lucie Doležalová, která na konferenci také vystoupí. Můžeš prosím přiblížit téma jejího příspěvku a představit další hosty konference?
Lucie v SAS působí jako sociální pracovnice a její příspěvek se bude týkat poruch citové vazby. Připomene, jak důležité jsou ty obyčejné, běžné věci, které patří k příchodu dítěte na svět, jako jsou doteky, mazlení, pocit bezpečí, blízká osoba. Uvědomil jsem si, jak krutý byl mnohdy osud k lidem, které nyní nazýváme „bez domova“, protože to třeba nikdy nezažili.
Dále promluví kolega Roman Kuruc, který představí několik kazuistik z našeho střediska Samaritán, nebo Dalibor Křepský, který svůj profesní život strávil v dětském domově – nejdřív jako vychovatel, pak jako ředitel Dětského domova Šance v Olomouci. Pohybuje se v praxi přes třicet let a nabízí pohled z druhé strany. Některé děti, co ústavní výchovou projdou, pak totiž můžeme potkat v bezdomoveckých službách.
Konferenci obohatí také příspěvky ze Slovenska. Představíš prosím obě přednášející?
Jsem nadšený, že pozvání přijala psycholožka Janette Motlová, donedávna ředitelka Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychológie. Na vlastním příběhu popisuje, jak pro ni byla její romská rodina důležitá – v tom „dobrém i v tom náročném“. Slyšel jsem její příběh před lety v nějakém podcastu a velmi mě zasáhl. Její kouzlo a dar vyprávět je něco neskutečného. Nabízí zároveň tipy pro práci s romskou komunitou – třeba metodou storytellingu, o kterém pohovoří ve svém příspěvku. Zamýšlí se nad tím, jak o příbězích klientů uvažujeme, jestli je vyprávíme za ně, domýšlíme, interpretujeme, anebo necháme vyprávět je a posloucháme.
Druhá inspirace, kterou ze Slovenska přivážíme, je Helena Paňková z Charity Prešov. Také velice silná, energická žena, přední odbornice na problematiku obchodování s lidmi, zejména ženské prostituce. Ve Svidníku vede domov na půl cesty pro ženy v nouzi – Dům sv. Faustíny, který pomáhá i ženám se závislostmi. Na všechny příspěvky se moc těším.
Můžeš prosím zmínit nějaké příběhy rodin, kterým pomohly služby Charity Olomouc?
O konkrétních příbězích jednotlivců v kontextu rodiny bude mluvit Roman Kuruc ve svém příspěvku „Síla rodiny na cestě z ulice“. Za třináct let, co pracuji na Charitě, si ale vybavuji pohovory s lidmi, kteří vyprávěli, jak jim bylo v dětství ubližováno, od zavírání do sklepa, i na dva dny, až po to, že otec jednoho klienta o něj típal cigarety a dělal si z něj popelník. To jsou bolestná svědectví a člověk až později, s pokorou a pochopením pohlíží na to, co se s těmito dětmi děje v jejich dospělosti.
V našich službách pak usilujeme o to, aby navzdory tomu došlo k obnovení kontaktu s rodinou, k usmíření, odpuštění.
Jak se to daří? Dovedu si představit, kolik úsilí za tím stojí...
Někdy se to stihne za života, někdy až po smrti, protože zařizujeme také pohřeb a poslední rozloučení – v tom vlastně suplujeme rodinu. Nedávno se například na rozloučení se zesnulým klientem dostavila jeho teta, pro kterou tento obřad představoval možnost uzavřít si pro sebe vše bolestné. Myslím, že to bylo přínosné pro ni i pro nás, kteří jsme ho znali a pracovali s ním. Nebo tu máme rodinu, která k nám umístila dědečka, o kterého se nemohla postarat, ale pravidelně ho navštěvovala a fungovalo to hezky. A pak jsou u nás babičky, co veškeré příjmy rozdaly vnoučatům, a jim samotným vzniká třeba dluh na bydlení. Tam už pracujeme s celou rodinou a snažíme se vysvětlit, že když babička, která se potřebuje „rozdat“, neuhradí tohle, tak to bude problém. Máme tu ale také ubytovaného člověka, co stále marně touží po kontaktu se svým synem, který mu zazlívá, že nebyl dobrý táta a nechce se s ním stýkat. Postupně se to pomalounku mění a jednou třeba dojde i k odpuštění.
Loňská konference akcentovala téma lidskosti, co by chtěla zdůraznit ta letošní? Klíčí tam pro tebe nějaké podtéma?
Měla by myslím připomenout, že cestu bezdomovectví si nikdo vědomě nevybral. A pokud někdo říká, že ano, tak bych odhadoval, že je to spíše racionalizace toho člověka, aby tíhu té situace přežil a zvládl. Přál bych si, abychom se zamysleli i nad systémem poskytovaných služeb, které jsou částečně bezdomovecké – konkrétně azylové domy pro matky s dětmi, které zajišťují jiní poskytovatelé než Charita Olomouc. Trend nastavený pro tato zařízení v ČR totiž je poskytnout bydlení zpravidla na jeden rok.
To není zrovna dobrá perspektiva...
Pro dospělého člověka to není řekněme nic moc, ale pro dítě je to úplně nanic. Představa, že rok někam chodím do školy, vytvořím si tam kontakty, najdu si kamarády a po roce se stěhuju, protože se nepovedlo najít bydlení v lokalitě, mě frustruje. Co potom máme čekat od dětí v jejich dospělosti, když v rámci nastavených sociálních služeb zažívají toto? Z kapacitních důvodů pak rodiny pendlují mezi vícero azylovými domy. Tyto problémy sice nevyřešíme, ale můžeme k nim být citlivější a neuzavírat je konstatováním „Tak to prostě je“. Nesmí to znamenat, že přestaneme usilovat o jejich zlepšení, že rezignujeme.
Za rozhovor poděkovala Martina Foretová Pavlunová.
