13. května 2022
Aktuality
Radmila s dcerou Olivií prchaly před ruskou invazí na Ukrajině stejně jako mnoho dalších mužů, žen a dětí. V Kyjevě nasedly do vlaku, ačkoliv nevěděly, kam vlastně pojedou, kde naleznou bezpečí. Útočiště nakonec nalezly v olomoucké Charitě. Teď si v novém městě, kde nikoho neznají, pomalu zvykají a snaží si vybudovat nový život.
Radmilo, odkud pocházíte a jak jste se k nám s dcerkou dostaly?
Pocházíme z Kyjeva a přijely jsme vlakem. Měly jsme s sebou jenom oblečení, které jsme měly na sobě a takový malý batoh. To bylo všechno.
Čekaly jsme na nádraží ještě na Ukrajině, kde všichni chtěli odjet. Bylo to hrozné. Ve vlaku bylo tolik stojících lidí namačkaných na sobě, že nebylo možné ani spadnout. Bylo smutné sledovat ženy a děti snažící se odjet a za nimi tlačící se muže, kteří se s nimi chtěli rozloučit.
My jsme odjet z Kyjeva vůbec nechtěli. Ale když začali město ostřelovat a slyšely jsme často a blízko rány, dcera zavolala psycholožce a ta jí řekla, co se děje v ostatních menších městech, jako je Buča nebo v Irpiň, že tam vojáci zabíjejí a znásilňují. Rozbrečely jsme se a rozhodly se, že musíme odjet.
To muselo být nesmírně těžké rozhodnutí…
Ano, velmi těžké. Hrozně jsme se bály...
A věděly jste vůbec, kam z Kyjeva pojedete?
Ne, vůbec jsme nevěděly, co nás čeká. Nejdříve jsme jely do Lvova a pak do Polska. Věděly jsme jen, že chceme do Česka, do Prahy. Dcera sem totiž plánovala už před válkou odcestovat, chce studovat na univerzitě UMPRUM v Praze.
Zůstal od vás někdo z rodiny na Ukrajině?
Ano, všichni bratři, bratranci, sestřenice… Jsme v kontaktu a jsou v pořádku.
Čím jste se ještě v Kyjevě živila?
Pracovala jsem jako zdravotní sestra. Také jsem aranžovala výstavy z květin. Vyráběla jsem třeba u nás v Kyjevě domečky, lavičky z květin nebo klobouk velký 6 metrů.
Čemu se teď snažíte věnovat ve volném čase?
Chodíme na procházky různě po Olomouci a také nakupovat. První týden jsme jenom spaly. Nemohly jsme se zbavit toho skličujícího pocitu, musely jsme pořád jen odpočívat. Potřebovaly jsme se uklidnit, hledaly jsme psychologa. Našly jsme, ale moc nám nepomohl. Tady v charitní ordinaci jsem pak od lékaře dostala prášky na spaní, tak se teď cítím trošku líp.
Budete si hledat nějaký byt či práci v Olomouci nebo byste chtěly pokračovat do Prahy?
Už jsme nějakou práci hledaly, ale zatím nenašly. Na výstavišti Flora je jarmark práce pro lidi z Ukrajiny. Psala jsem si životopis a poslala ho právě na Floru, kde mi ho přeložili do češtiny. Chtěla bych jít pracovat do nemocnice. Do Prahy už ani nechceme. V Olomouci se nám líbí, je to tady klidnější.
Chcete něco sdělit lidem v Česku?
V Česku se cítíme trochu jako doma. Všichni se ptají, jak se máme, co potřebujeme. Na KACPU si vyřizujeme sociální a zdravotní pojištění. Je tam krásné prostředí pro děti. Většinou jsou zde ukrajinsky mluvící dobrovolníci, aby se s dětmi domluvili. Poznaly jsme se tam nejen s dalšími Ukrajinci, ale také s Čechy. Moc vám děkujeme za tu pomoc, kterou tady máme.
Za rozhovor poděkovala Anna Halamová
