17. března 2022
Aktuality
Sociální pracovnice Nadiya Franchaková koordinuje v Charitě Olomouc péči o rodiny, které přijíždějí z Ukrajiny. Sama je ukrajinského původu, do svých čtyř let žila v haličském městečku Zborov, které leží v Ternopilské oblasti na západní Ukrajině. Díky tomu, že ovládá ukrajinštinu, je to většinou ona, kdo u sebe nosí krizový telefon a v první linii tak v olomoucké Charitě řeší náročné situace lidí prchajících před válkou na Ukrajině.
Nadi, co se začne odvíjet v Charitě, když na krizovou linku zavolá někdo z Ukrajiny, že potřebuje pomoc?
V první chvíli hraje obrovskou roli stres. Lidé na útěku před válkou jsou často podráždění, protože jsou unavení nebo hladoví. Jsou na cestách desítky hodin a v první chvíli se potřebují vyspat a odpočinout si. Jakmile k nám dorazí, co nejdříve je ubytujeme a postaráme se o to, aby se měli kde umýt a dostali najíst.
Co následuje?
Jakmile je to možné, doprovodíme je na Krajské asistenční středisko pomoci Ukrajině (KACPU), které máme v Olomouci nedaleko Charity na náměstí Republiky. Tam se jim snažíme být co největší oporou, protože víme, že pro ně není snadné zvládnout obrovský psychický nápor a stres. Pak už v návaznosti řešíme stravu, oblečení, případně nezbytnou lékařskou péči a potřebné medikamenty.
Podporujeme je, když si potřebují něco zařídit. Nárazově řešíme i školy a školky pro děti a práci pro rodiče. Snažíme se je co nejvíce zaměstnat, aby neměli čas na přemýšlení nad tím, co se v jejich zemi děje.
Volají na krizovou linku jen Ukrajinci nebo i Češi, kteří ví o někom, kdo potřebuje pomoc?
Je to různé. Ukrajinci často volají přes někoho, kdo deleguje, například z důvodu jazykové bariéry, jejich požadavky. Pro mě je samozřejmě lepší mluvit přímo s daným člověkem z Ukrajiny. Musíme si totiž společně vydefinovat, kde vlastně budou bydlet, sdělit, že je tam třeba společná kuchyně a toalety, aby nebyli překvapeni. Samozřejmě jim říkáme, že to, co jim teď nabízíme, je krátkodobé.
Jedná se tedy o pomoc v první chvíli... ale co dál?
Ano, jde se o pomoc v první fázi, kdy lidé potřebují pomoct s naplněním základních životních potřeb, jako je jídlo, nocleh, hygiena, zdravotní péče. Následně se pro ně snažíme získat ubytování dlouhodobějšího rázu, aby měli pocit bezpečí a zázemí.
Díky nabídkám lidí z řad veřejnosti ubytováváme v druhé fázi jednotlivce i celé rodiny v nabízených volných soukromých bytech, ale i v rodinných domcích či bytech, kde většinou jde o sdílené bydlení, co se týče třeba kuchyně, toalety a dalších místností.
Stalo se, že jste museli někoho odmítnout?
Zatím ne. My se stále snažíme držet několik volných lůžek, kdyby někdo náhle potřeboval pomoc. To je možné právě i díky tomu, že ve zmíněné druhé fázi ubytováváme lidi i celé rodiny v soukromých bytech a domech, případně na volných farách na Olomoucku. Jinak jsme plní. Stále však rozhazujeme sítě. Spolupracuje s ubytovnami i dalšími lidmi, abychom i jim pomohli s tím, co potřebují, ať už se jedná o vybavení bytu nebo potravinové balíčky a hygienu.
Musí to pro ně být obrovsky náročné. Víte, odkud z Ukrajiny přicházejí?
Nejčastěji jsou buď z Kyjeva, nebo z Charkovské oblasti. Je to náročné, ale myslím, že tu bariéru rozbíjí to, že umím jazyk. Oni cítí, že jsme na sebe nějak navázaní, protože taky pocházím z Ukrajiny. Věřím a vnímám, že se cítí o něco bezpečněji. Ale i tak je to hrozně náročné.
Vypráví vám o tom, co zažívají?
Často ještě nemohou o všech těch událostech mluvit. Oni třeba kývnou, že něco poví, začnou, ale pak si uvědomí, že to téma nemají ještě sami zpracované a zpětně odmítnou, že by to psychicky nezvládli.
Častokrát se na nás obracejí s tím, že děti nemůžou spát, že v noci pláčou, když projede auto, že se bojí. Tady pak spolupracujeme i s dětskými lékaři v Olomouci. To, že musely i pár dní strávit v krytu, se na nich už nějakým způsobem podepsalo. Moc si přejeme, aby se všechny ty děti u nás cítily bezpečně.
Za rozhovor poděkovala Eva Štefková
Foto: Anna Halamová
