12. listopadu 2025 Aktuality

„Práce s bezdomovci je stále moje srdeční záležitost,“ říká sestra Věra Leona Martinková.

Před 20 lety stála u zrodu Nízkoprahového denního centra pro lidi bez domova na Wurmově 5. Jak sestra Věra Leona Martinková, členka České provincie Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, vzpomíná na jeho začátky? Jaké radosti a starosti start centra provázely? A čím bychom se mohli inspirovat u Angličanů? Zeptali jsme se.

S jakým přáním a cílem jste Nízkoprahové denní centrum (NDC) v Olomouci v roce 2005 zakládali?

Příběh olomouckého Denního centra začal v Londýně.

To mi musíte vysvětlit...

Už na studiích na VOŠ CARITAS jsem se zaměřovala na práci s lidmi bez domova. No a když jsem si hledala zahraniční praxi, volba padla na Anglii. Díky tomu, že jsem řádová sestra a že mi vyšla vstříc obě naše řádová vedení (generální vedení ve Švýcarsku i vedení sester Matky Terezy v Kalkatě, pozn. red.), měla jsem možnost jít do Londýna k sestrám Matky Terezy. A zde mi doporučili, ať se jdu podívat na největší londýnské denní centrum.

Jak to tam vypadalo?

Bylo to úžasné, inspirativní. Není to jen denní centrum v úzkém slova smyslu čili není určeno pouze pro denní pobyt lidí bez domova, kteří přicházejí z ulice. Je to celá síť služeb včetně ubytování, odpočinkových místností pro ty, co spí venku, kurzů, ordinace a dalších služeb. Strávila jsem tam celý den, personál se mi věnoval a vysvětloval, jak jejich služby fungují.

A jak fungují?

Profesionálně, ale zároveň s velkým zapojením dobrovolníků. Přicházely k nim stovky lidí na jídlo, ale oni měli zaměstnané pouze tři kuchaře – všechnu ostatní práci totiž zastali dobrovolníci! Pro nás je to těžko představitelné. Stejně tak v ordinaci sloužili lékaři, kteří měli svoji normální praxi a tam chodili jako dobrovolníci. Ta ordinace vznikla za velmi pohnutých okolností – jednoho z klientů srazilo auto, zůstal postižený a vysoké odškodné odkázal dennímu centru, které za obnos nechalo zřídit ordinaci.

Naše charitní služby také „drží“ dobrovolníci, i když ne v takové míře...

U nás dobrovolnickou tradici přerušil komunismus – tu odpovědnost, že se nestarám jen o blaho svoje, ale i o dobro souseda. Byla jsem proto vděčná, že to zde mohu zažít. V Anglii jsou k tomu vychovávaní od dětství – v rámci školního projektu mají žáci třeba přinést něco, o co se mohou podělit, co jejich domácnost dovolí, třeba paštiku, ponožky apod.

A jak jste se tedy dostala k olomouckému Nízkoprahovému dennímu centru?

Od druhého ročníku svého studia jsem v rámci praxe spolupracovala s Charitou Olomouc. A když jsem psala bakalářskou práci,ve které jsem srovnávala poskytování služeb v Londýně a v Olomouci, tak mi tehdejší vedoucí Střediska pro lidi bez domova Petr Prinz (nynější ředitel Charity Olomouc, pozn. red.) nabídl, jestli bych nechtěla takové nízkoprahové denní centrum v Olomouci zřídit.

Náročné začátky na vlně společné energie a solidarity

Jaké byly začátky NDC?

Náročné a vyčerpávající, ale krásné v té energii společného úsilí. Dříve byli lidé víc zvyklí se nasadit, vydat se. Možná to není populární slovo, ale patří k našemu životu – je správné obětovat se pro sebe navzájem.

 Jak vaši pomoc klienti uvítali?

Velmi hezké v začátcích bylo, že se zapojili klienti z azylového domu. Dostali jsme třeba darem vyřazené školní židle, které jsme s klienty čistili a lakovali. Nebo jsme společně vymalovali stěny Denního centra. A opravdu bylo poznat, že když se na tom podíleli, měli k tomu úplně jiný vztah, než kdyby přišli do hotového. První měsíce i roky provázela velká vděčnost a dobrá spolupráce klientů.

 Kde jste sídlili?

Tam, kde dosud. Ale v prostorách určených pro Denní centrum tehdy sídlila pečovatelská služba, která – než se přestěhovala na své nové působiště – kvůli nám musela fungovat v provizoriu. Za to jsem také vděčná, že v Charitě si služby vzájemně vycházejí vstříc, i za cenu vlastního nepohodlí, ale pro dobro věci.

Kdy jste otvírali?

Otevřeli jsme na konci října 2005. Měli jsme pouze jednoduché vybavení: pár židlí, malou kuchyňskou linku a pračku, mysleli jsme, že není potřeba víc. A najednou – protože tehdy byla tuhá zima – jsme měli 50 klientů za den! Došlo nám, jak moc je ta službapotřebná a že je nutné vařit v jiném množství a jiným způsobem. Bylo mínus patnáct, dvacet stupňů, lidé by jinak mrzli venku. Teď byli vděční, že jsou v teple, mohou se umýt, vyprat si, dostanou teplou polívku.

V kolika zaměstnancích jste začínali?

Jeden a půl zaměstnance. Já a kolega Dušan Pořízka, který ale na půl úvazku pracoval v terénu a staral se o klienty prodávající časopis Nový prostor.

Měli jste k sobě nějaké pomocníky?

Na startu nám velmi pomohli lidé, kteří byli ve výkonu trestu obecně prospěšných prací. Ještě tam chodili dobrovolníci a studenti na praxi. Charita se vždycky snažila umožnit lidem, kteří dostanou alternativní trest, aby si ho odpracovali. Na začátku to pro nás byla asi nejpozitivnější zkušenost. Lidé, kteří měli sami svoje problémy, se starali o lidi v mnohem horší situaci a velmi jim to pomáhalo. Uvědomili si: hele, jestli nezměním svůj život, můžu skončit takhle. Spoustu z nich to opravdu nastartovalo.

A klienti bez domova zároveň viděli, že každý může dostat druhou šanci. Takže je to motivovalo navzájem. Co vám kromě počátečního nadšení a dobré zpětné vazby ještě pomáhalo?

Určitě psychoterapeutický výcvik, který jsem si během svého působení v Denním centru udělala. Studium sociální práce vás sice připraví na to, jaké jsou služby, dávky, jak si nastavit hranice, jak pracovat se sebou. Ale jak reagovat v kritických momentech, tak to mě naučil až výcvik. Přicházelo totiž mnoho duševně nemocných lidí a klientů v dekompenzovaném stavu, kteří ohrožovali sebe, druhé i nás. A na to vás studium sociální práce nepřipraví.

Měli jste otevřeno pouze přes den?

Ano, tehdy ještě noční centrum nefungovalo. Ale měli jsme noclehárnu. A když byl extrémní mráz, tak jsme lidi vzali aspoň na stoličku na noc, jen aby nebyli venku.

Ale velkou bolestí pro mě tehdy bylo, že jsme neměli noclehárnu pro ženy. Chlapi šli do tepla na pokoj nebo na stoličku a ženské dostaly druhou deku a šly pod most. I proto vznikla později noclehárna pro ženy a noční centrum v zimních měsících, aby mohli být ženy i muži v teplém, suchém a bezpečném prostředí.

Nedostupnou lékařskou péči nahradila charitní ordinace

Na jaké potíže jste naráželi? Co vám chybělo?

Velkým problémem byla zdravotní péče. Naše centrum k tomu trochu nešťastně začínalo v období, kdy se zavedly poplatky u lékaře. Sice to bylo jen 30 Kč, ale někteří klienti neměli ani to. Vyřídit si na úřadě výjimku stálo čas, energii i kus důstojnosti. A když už k vyšetření u lékaře došlo, tak jak mělo klientovi pomoct, že se např. s antibiotiky v horečkách vrací do mínus deseti pod most? Zřídili jsme proto pokoj na doléčení, kde se pacienti mohli zotavit nebo nastartovat detox, když se např. rozhodli abstinovat.  

Dva roky nato jste proto otevřeli vlastní ordinaci praktického lékaře. A postupně se NDC rozrůstalo...

Ano, postupně se podařilo získat více prostor, např. místnost pro kapli, kde probíhá rozloučení se zemřelými klienty. Mnohdy zemřou v mladém věku, tragicky, např. při požáru ve squatu. O to větší potřebu pak ostatní klienti nebo příbuzní mají přijít se rozloučit, pomodlit. Později už kaplička pro tyto účely byla malá, vysvětila se proto nynější podzemní kaple sv. Kosmy a Damiána a původní místnost se začala využívat pro jiné účely Denního centra.

 Jak dlouho jste v NDC pracovala?

V Charitě Olomouc jsem byla od založení centra až do roku 2009, kdy jsem pracovala jako vedoucí celého střediska. Pak jsem se v roce 2018 vrátila, ale jen na půl roku. Ředitel Prinz mě totiž poprosil, zdali bych se věnovala hospicové péči, se kterou jsme později organizačně přešli pod Hospic na Sv. Kopečku.

Vy jste pomohla na svět mnoha projektům, koukám...!

Jo. Já jsem mezitím ještě rozjela v Kroměříži službu sociální rehabilitace pro lidi s duševním onemocněním. Hodně mě totiž trápilo, že běžná síť zdravotních služeb a léčeben není pro tyto lidi vyhovující. Rozjela jsem dosud tři zdravotní a tři sociální služby. Po 19 letech v této oblasti už jsem ale potřebovala změnu, jako prevenci vyhoření. Teď jsem na sekretariátu olomouckého arcibiskupství/Arcibiskupství olomouckého, což je pro mne zcela jiná zkušenost. Miluji práci s klienty a mám na to myslím i dar, ale většinou jsem skončila ve vedoucí pozici a už jsem z toho byla unavená, potřebovala jsem pauzu.

Tři přání pro Nízkoprahové denní centrum

Máte mnoho vlastních zkušeností a teď jste získala i odstup – v čem by se podle vás mohly zdejší služby pro lidi bez přístřeší ještě inspirovat v zahraničí? 

Velmi inspirativní pro mě v Anglii bylo, jak pracují s abstinujícími a závislými klienty. U nás je to stále velký problém. Když je někdo po léčbě propuštěn z léčby a vrací se zpátky do komunity, kde většina pije a užívá jiné návykové látky, tak zůstat abstinovat je nad lidské síly. I pro člověka s dobrým rodinným zázemím je to obtížné, natož když jej nemáte. V zahraničí mají služby vyčleněné zvlášť pro ty, kteří abstinují, zvlášť pro lehce a zvlášť pro těžce závislé klienty. A cíleně s tím pracují.

Pokud chceme těmto lidem systematicky pomoct, musíme podmínky dobře nastavit. Služby v ČR to ještě donedávna vůbec nereflektovaly. Takže vedle sebe na azylovém bytě bydlí klient propuštěný po výkonu trestu, který se nemá kam vrátit, ale chce si hledat práci, vedle něho je člověk, který má problém s gamblerstvím, pak někdo závislý na omamných látkách nebo člověk s psychickým onemocněním... Jak by to mohlo fungovat? Vždyť se ti lidé strhávají do problémů navzájem!

Co by pomohlo?

Potřebujeme, aby byly služby více rozdělené, specializované. A stabilně financované samozřejmě. Městu i státu se to vrátí, vyplatí se to všem: sníží se počet hospitalizací, výjezdů policie, celkově se ušetří. Klient je se správnou podporou schopen fungovat, nechová se na veřejnosti agresivně, nežebrá a prožívá kvalitnější život. Celkově se investované prostředky vrátí, jak ukazuje i zkušenost ze zahraničí. Nejsou to vyhozené peníze, naopak!

Jak se podle vás NDC za 20 let proměnilo?

Za těch 20 let vidím obrovský posun. Služby Charity se moc hezky rozvinuly, včetně sociální pracovní rehabilitace nebo ordinace psychiatra, to velice oceňuji. Velké díky si zaslouží všichni, kdo tam za tu dobu pracovali, pomáhali, celé vedení Charity, pan ředitel Prinz, který to od počátku doprovází, a také představitelé města Olomouce i Olomouckého kraje, kterým řešení bezdomovectví také leží na srdci.

Kdybyste měla tři přání pro NDC, jaká by to byla?

Už když jsem v roce 2009 odcházela, přála jsem si nové prostory. A přeju si to i teď, aby vzniklo moderní zařízení se zázemím pro terénní program, volnočasové aktivity a vzdělávací kurzy. Pro klienty bezpečné a zároveň motivační. Nemůžeme čekat, že se člověk s chronickým duševním onemocněním nebo těžkou závislostí vrátí na trh práce a bude fungovat normálně. Mnoho klientů se s alkoholem setkalo v útlém dětství. Jeden klient mi vyprávěl, že ho dědeček vždycky posílal do obchodu pro flašku, aby to babička neviděla, a pak mu dal napít jako prvnímu... Vzorce chování, hendikepy, které si s sebou tito lidé do života nesou, zkrátka neumožňují, aby žili plnohodnotný život. Ale i oni můžou být v čistém, bezpečném prostředí, hodinu dvě pracovně zapojení v nějaké službě. I oni touží mít kvalitní a smysluplný život.   

A ta další dvě přání?

Pak bych si přála, aby byl personál nejen dobře finančně ohodnocený, ale aby se pamatovalo i na to, jak náročná je to práce a že si lidi zaslouží více volna. Protože v pomáhajících profesích jste nástrojem práce vy sama. S tím souvisí i třetí přání: přála bych pracovníkům i klientům, aby byl systém správně nastavený. Z výzkumů vyplývá, že na jednoho sociálního pracovníka by mělo připadat maximálně deset klientů. V praxi je to ale jiné, personální podstav je obrovský. Přitom cílem je vytvořit vztah – aby klient cítil, že ho fakt má někdo rád, že mu na něm záleží. Mnoho klientů se posune jen proto, že najednou existuje někdo, v jehož očích má hodnotu, kdo mu věří více než on sám.

Za rozhovor poděkovala Martina Foretová Pavlunová