29. ledna 2026 Aktuality

„Pečovatelství se nedělá pro peníze,“ říká Veronika Rusková

Působí v pečovatelské službě už 20 let. Když začínala, pečovatelky se po Olomouci přemisťovaly pěšky nebo prostřednictvím MHD, bez individuálních plánů a „vyzbrojeny“ batůžkem, který kromě hygienických rukavic obsahoval i tlakoměr. Dnes Veronika Rusková vede v Charitě Olomouc tým čtrnácti pečovatelů pro oblast Olomouce a Těšeticka, kde je aktuálně 96 klientů. Rozhovor o proměně pečovatelské praxe, o neviditelné části péče, která se odehrává mezi návštěvami, papíry a telefonáty, ale také o hranicích, které se člověk učí až praxí, s ní vedla její kolegyně ze Střediska pečovatelské služby (SPS) Kateřina Čejková.

Co podle tebe dělá dobrou pečovatelku nebo pečovatele?
To je těžké říct... Ta práce, jak všichni víme, není adekvátně ohodnocená. Nedělá se to jen pro peníze. Člověk by měl mít v sobě laskavost a dobré srdce. A předpoklad chtít lidem pomáhat. Být srdcař.

Pamatuješ si, co tě před 20 lety k pečovatelství přivedlo?
Už v patnácti jsem chtěla jít studovat školu se sociálním zaměřením v Odrách, ale ze základky tam tehdy nikdo nešel a sama jsem si netroufla. Vyučila jsem se kadeřnicí, a když jsem byla o tři roky starší, podala jsem si přihlášku do Oder.

Hned po maturitě jsi nastoupila do Charity?
Ano, Charita je moje první zaměstnání po maturitě. První a poslední. Doufám.

Jaké byly tvé první dny pečovatelky?
Hektické. Nastoupila jsem totiž hned po mateřské. Najednou jsem musela brzy ráno vstávat, odvádět dítě do školky, být v práci celý den a zase pro dítě do školky, to bylo náročné. A ještě jsem nastoupila na podzim, škaredé počasí mi úplně nepřidalo. Po prvních týdnech jsem si řekla, že to tady nemůžu nikdy vydržet, tak jsem byla unavená.

Kdy nastal obrat a zjistila jsi, že to je práce přesně pro tebe?
Když jsem při svém odchodu viděla klienty, jak jsou spokojení a usměvaví. Viděla jsem za sebou tu odvedenou práci a cítila jsem, že mě mají rádi. A taky mě hodně podrželo vedení a kolektiv, v kterém mi bylo dobře od počátku. 

S batohem a tlakoměrem

Je něco, co máš z těch prvních dnů dodnes v paměti?
První klienty, ke kterým jsem chodila. Byli zcela upoutaní na lůžko a pro mě to bylo úplně nové, dosud jsem se s takovou situací nesetkala. Ani ve škole na praxích. A ještě mi utkvěla v paměti jedna 100letá klientka.

Jaká byla vlastně práce pečovatelky před 20 lety? Co bylo jiné než dneska?
Mám pocit, že jsme byli samostatnější – nebyly ještě individuální plány péče o klienta, a tak jsme si museli poradit sami. A kolikrát jsme šli do domácnosti úplně „naslepo“, tehdejší vedoucí nám jen řekla, kam půjdeme a co se tam bude dělat. Ale tu péči už jsme si museli nastavit sami. Chyběl taky pořádný vozový park. Byla jenom dvě, tři auta a všechny terény se obsluhovaly pěšky nebo hromadnou dopravou, hodně času zabralo cestování. Taky nebyly odpolední služby, i víkendy se dělaly jenom dopoledne.

Jak se podle tebe za 20 let proměnily potřeby klientů?
Potřeby zůstávají stejné. V současnosti se ale rodinní příslušníci více můžou starat o své blízké, mají větší podporu od státu a dalších organizací. Je i více různých odlehčovacích služeb, domovů pro seniory a podobně.

A v čem se podle tebe nejvíc změnila samotná služba?
Mám pocit, že tenkrát šlo víc o kvantitu než o kvalitu, která se začala víc sledovat později. Nebyly individuální plány ani dokumentace, všechno začalo až se změnou zákona o sociálních službách. Teprve potom se rozjely i odpolední služby. A chyběly kompenzační pomůcky přímo u klientů. Využívali jsme, co si klienti nebo jejich rodiny dokázali sami někde sehnat. Třeba se zvedákem jsem se poprvé setkala až u jedné paní, protože ho měla doma. A teď ho máme na středisku k vyzkoušení v naší nové edukační místnosti a školíme s ním nové kolegyně a kolegy.

Kolik vás vlastně na začátku bylo?
V našem středisku se rozšiřovaly kapacity postupně, jak přibývali klienti. Na začátku nás bylo sedm pečovatelek. Oblasti byly stejné jako dnes. Náš tým dělal jenom Olomouc. S kolegyněmi, které chodily venkov, jsem se viděla jenom na velkých poradách.

Zpočátku jste poskytovali i zdravotní péči...
Ano, naše středisko bylo spojené se zdravotními sestrami, takže pečovatelka mívala běžně v batohu tlakoměr. Měřili jsme tlak, starali se o stomie a prováděli další jednoduché zdravotní úkony. To už teď přísluší pouze zdravotním sestrám v domácí péči.

Stalo se ti, že ses během let setkala s klientem, který ti opravdu utkvěl v paměti?
Těch klientů je docela hodně. Dodneška, když třeba jedu okolo jejich bydliště, tak jim koukám do oken. A zajímavé je, že když teď mám nové klienty, kteří jsou v něčem podobní klientům, o které jsem pečovala, tak se mi vzpomínky vrátí.

Možná se ti ty příběhy někdy i spojují?
Spojují. Hlavně mi naskočí chyby, které jsem tenkrát dělala. Kdyby to šlo, chtěla bych na Charitu nastoupit znovu – ale se zkušenostmi, co už mám. Pracovala bych úplně jinak. Tenkrát člověk udělal fakt spoustu chyb a mnohdy si nevěděl rady. Největší problém jsem měla s nastavením a udržením hranic u některých klientů.

Můžeš to přiblížit?
Ze začátku jsem myslela, že těm lidem musíme udělat úplně „první poslední“. A hodně jsem na ně myslela ještě doma. Ale člověk se musí naučit odpoutat se od práce, jinak by ho to zničilo. A mít nějaký ventil potom. Když teď nastoupí nové pečovatelky, snažím se jim zdůraznit, jak jsou hranice důležité. A vysvětluju jim to na příkladech, které mě potkaly a z kterých jsem se sama mohla poučit.

Nastavit hranice

Co pro tebe znamenal přechod z pozice pečovatelky v terénu na pozici koordinátorky?
Dvanáct roků jsem pracovala v terénu, pak jsem byla nějakou dobu pečovatelka s koordinační činností. Byla jsem více v kanceláři, kde jsem měla jsem na starosti rozpis služeb, pak i vyúčtování. Od roku 2021 jsem koordinátorkou, postupně mi přibylo víc úkolů a kompetencí. A také větší odpovědnost. Zodpovídám za pečovatelky a kvalitu jejich práce. Do terénu ale chodím občas i teď. Ráda se vracím k lidem.

Co je největší výzva na pozici koordinátorky?
Aby každý den dopadl pro všechny dobře a všichni byli spokojeni, protože v naší praxi se to může změnit ze dne na den. To je pro mě gró, aby všechno klapalo, jak má, a aby byli všichni v pohodě. Jsem mezičlánek mezi požadavky klientů a pečovatelek, takový komunikační kanál někdy.

Jak zvládáš náročné situace, zejména ty emoční? A jak odpočíváš?
Říkala jsem si, že jsem po těch letech už „ostřílená“. Ale vždycky je něco nového, co mě znovu překvapí, zaskočí nebo rozhodí, někdy i rozpláče. Proberu tu situaci s kolegyněmi, to mi pomůže. V kolegyních mám velkou oporu. A odpočívám doma – v létě na zahradě, někdy na kole, rodina, vínečko, papagáj. Umím se oprostit od své práce. Už ano.

Co bys popřála naší pečovatelské službě do dalších let?
Službě přeju, ať se dál rozvíjí, zdokonaluje a zlepšuje. Ať o nás veřejnost ví jenom v tom nejlepším světle. Ať neusínáme na vavřínech. Ať se můžeme nějak rozvíjet. Ale ať na to máme hlavně prostředky a lidi, které si dokážeme sami vychovat, vyškolit.

A co bys vzkázala zájemcům, kteří o práci v sociálních službách třeba uvažují?
Pokud je baví práce s lidmi a potřebují za sebou vidět dobrou práci a usměvavého klienta, tak ať k nám přijdou!

Rozhovor vedla Kateřina Čejková, redakce Martina Foretová Pavlunová (rozhovor vyšel i v časopise Alžběta).

Foto: Archiv CHO