1. června 2023
Aktuality
Charizmatická vizionářka a odvážná průkopnice v oblasti humanitární práce Květa Princová učí externě na Cyrilometodějské teologické fakultě a CARITAS-VOŠ sociální v Olomouci, kde v průběhu let působila jako vedoucí oddělení humanitárních studií. Pracovala pro Arcidiecézní charitu Olomouc a Charitu Česká republika. Sedm let pracovala jako humanitární pracovník v manažerské roli i v terénu, zejména na Balkáně a v postsovětských republikách. V roce 1998 se jako koordinátorka popovodňové pomoci vypravila s kolegy na Slovensko do obce, kterou smrtící živel poznamenal nejtragičtěji...
Kdy jste se začala věnovat Romům?
V roce 1997 jsem nastoupila na místo koordinátora popovodňové pomoci do Arcidiecézní charity Olomouc. Rok nato zasáhla povodeň Slovensko, což poznamenalo hlavně romské vesnice. Dopady byly tragické. Rakouská Charita nás tehdy požádala, abychom se pro dobré zkušenosti z povodní v Česku stali prostředníkem pro Slovensko a Ukrajinu.
Proč povodně na Slovensku postihly nejvíc právě romské osady?
Na Slovensku žijí Romové na půdě, která je méně hodnotná, často leží v korytech řek, a paměť místních funguje v tom, že si právě na těchto místech dům nepostaví. Záplavy tehdy nejvíce zasáhly romskou osadu u obce Jarovnice. Příval dešťové vody strhl chatrče, které si Romové postavili v údolí na břehu říčky Malá Svinka. Desítky Romů tam tehdy zemřely, nejhorší bylo, že matku s třemi dětmi už vůbec nenašli a nemohli ji ani pohřbít…
Jaká tam tehdy po těch červencových povodních byla situace?
Pamatuji, jak jsme na Slovensku chodili po těch postižených vesnicích, viděli jsme, jak jsou Romové zničení, jak oplakávají své blízké. Nevím, jak je to v Jarovnici dnes, ale tehdy v roce 1998 snad tři čtvrtě obyvatel vesnice byli Romové. Ta povodeň zasáhla hlavně je, měli problémy, aby vůbec mohli konat bohoslužby a pohřby v kostele, takže si po povodních sami postavili v romské osadě svůj kostel.
A tam tehdy vznikla myšlenka udělat něco pro Romy u nás? Uspořádat Romskou pouť?
Ne tak přímo, ale pamatuji takový zvláštní okamžik, bylo to u Prešova v obci Uzovské Pekľany na nějakém kopci, kde páter Pavel Procházka sloužil mši pod širým nebem. Přisluhovali mu Romové, hrála tam romská kapela, celá ta mše byla jak mystické zjevení. Uvědomila jsem si, jak jsou Romové přirozeně religiózní a že církev a Charita by pro ně mohly něco udělat. Mě ta romská problematika vždycky zajímala, protože i v Česku povodeň postihla romské rodiny a my jsme už před povodní pracovali na projektech romských školiček.
Šlo o novou myšlenku nebo jste se někde inspirovali?
V té době už existovala školička Khamoro v Olomouci i ve Šternberku. Byl to takový krásný příklad toho, jak to funguje, když je tam k tomu ještě ta láska. Postupně jsme v dalších letech po arcidiecézi založili nejméně pět školiček. A já jsem v tu dobu potkala na dvoře biskupa Josefa Hrdličku, s kterým jsem se už dříve o romské otázce bavila, a on mi řekl: „Měli bychom udělat Romskou pouť!“
Takže to byl ten okamžik zrodu prvního ročníku… Jaké byly začátky?
Romskou pouť jsme začali připravovat společně s popovodňovými asistenty. Už první ročník jsme koncipovali tak, že v bazilice bude sloužena mše a odpoledne v ambitech pak Romové ukáží, co se v těch školičkách naučili. Samozřejmě jsme měli pozvané romské hudební a taneční kapely, ale hlavně jsme se zaměřovali na výstupy ze školiček, aby se děti po celý rok snažily, aby to bylo takové jejich a řekly si: „Tak, a teď jim to tam na ten Kopeček půjdeme ukázat!“
Vraceli jste se v těch dalších letech ještě za Romy na Slovensko?
Ano, každý rok jsme navštěvovali vesnice na Slovensku, většinou při cestě na Ukrajinu. Slovenské Romy jsme zapojili i do naší Romské pouti, sehnali jsme peníze na autobusy, aby k nám mohli přijet s hudebním a tanečním programem. A pak, protože jsme byli tak aktivní, jsme se mohli spolu s Romy z Olomouce připojit ke kněžím - Pavlu Procházkovi, Františku Líznovi a Jiřímu Rousovi, při jejich cestě s autobusem zbožných Romů z České republiky na Pouť migrantů a Romů do Říma. A tam jsme se setkali i s našimi Romy ze Slovenska. Ve Vatikánu na Svatopetrském náměstí před bazilikou se konala obrovská mše, kterou sloužil Jan Pavel II.
Změnila se u nás po revoluci situace Romů?
U Romů je problém, že někteří pořád vzpomínají na dobu komunismu. Je to trochu oprávněné, i když vzhledem k jejich situaci dosti paradoxní. Po revoluci dostali všichni šanci, ale ne každý na to byl připravený. Dobře na tom byli třeba komunisté, kteří měli kontakty na západ, uměli se pohybovat i v ekonomickém světě, viz například minulý český premiér. I běžný člověk, tzn. každý, kdo mohl, tak svými silami něco udělal a pohnul se z místa, ale Romové ne, byli na tom hrozně špatně. Zůstali pozadu, protože měli mizerné vzdělání, neuměli jazyky, neuměli se pohybovat v ekonomickém světě, vůbec způsob našeho hospodaření, jako je šetření, to jim nic neříkalo. Většina Romů, nemluvím samozřejmě o všech, se dostala do těžké situace a ty nůžky mezi nimi a většinovou společností se obrovsky rozevřely.
Dá se tedy říct, že revoluce Romům – paradoxně – uškodila?
Ano, protože přece jen, jak byl ten policejní stát, který měl nad vším kontrolu, tak oni byli nuceni se držet nějaké lajny. Rom buď pracoval, nebo byl ve vězení, nebo měl invalidní důchod, vždy tu byl nějaký status, ale současná společnost si myslí, že vše vyřeší penězi, a to je obrovský omyl. Chyba, která podle mě už nejde napravit.
A co církev a Romové?
Církev měla po revoluci spoustu práce s obnovou normálního fungování a je škoda, že poptávky ze strany Romů téměř nevyužila. Podle toho, co jsem viděla, Romové mají přirozenou tendenci věřit v Boha. Na Slovensku jsem byla svědkem toho, co dokáže evangelizace s minimální podporou, jak dokáže měnit životy.
Myslíte tedy, že je zde stále prostor, že je třeba se Romům věnovat právě v oblasti evangelizace?
Určitě a samozřejmě, že to musí být podporované sociální prací. Ale je těžké sehnat lidi, kteří dokáží s Romy pracovat, kteří s nimi dokáží jít, ne je vést, ale jít s nimi. Ale je to běh na dlouhou trať a obávám se, že na to není dost sil. Mrzí mě to, mám mezi Romy spoustu přátel, krásných lidí, které jsem za tu dobu potkala.
Za rozhovor poděkovala Eva Štefková
