Zobrazit fotogalerii

26. září 2025 Aktuality

Lidé s traumatem potřebují zájem a naslouchání víc než medikaci, zaznělo na konferenci Charity Olomouc o duševním zdraví

Jak nepříznivé zážitky z dětství formují naše zdraví? A jak s nimi mohou pracovat sociální pracovníci, lékaři či terapeuti? Odpovědi na tyto otázky hledali účastníci konference Trauma, psychosomatika a lidé s duševním onemocněním, kterou 18. září 2025 uspořádala Charita Olomouc v sále olomouckého zastupitelstva.

Konference se konala pod záštitou olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíka a náměstkyně primátora statutárního města Olomouce pro sociální věci Bc. Kateřiny Dobrozemské, „Pro správnou péči je nezbytné znát klientův příběh i umět používat správné metody. To je klíčové nejen pro klienty, ale i pro prevenci vyhoření u pomáhajících profesí,“ zdůraznila náměstkyně.

Letos se organizování konference ujalo charitní Středisko sv. Vincence pro lidi s duševním onemocněním, které konferenci načasovalo do probíhajících Týdnů pro duševní zdraví (10. 9.–10. 10. 2025). Akci moderovala Zuzana Galgonek ze Střediska sv. Vincence. Dopolední, teoretičtější část konference, přinesla vědecké poznatky z psychiatrie, odpolední část se věnovala psychoterapeutickým přístupům i praktickým zkušenostem z terénní práce.

Stopy, které nemizí

Slovenská psychiatrička a psychoterapeutka MUDr. Natália Kaščáková, PhD. představila téma Adverse Childhood Experiences (ACE) – nepříznivých zážitků v dětství. Na základě výzkumů ukázala, jak zásadně ovlivňují biologii, psychiku i sociální vztahy člověka. A to včetně vlivů stresu v těhotenství či po porodu.

Zdůraznila, že trauma nemusí být spojeno jen s násilím či zanedbáváním v chudých rodinách. Upozornila, že rizikem je i emoční zanedbávání v rodinách zdánlivě stabilních – když dítě tráví všechen čas v kroužcích, ale nemá prostor pro obyčejnou hru.

Představila také projekt Omama slovenské organizace Cesta von, v němž ženy z romských komunit pomáhají dalším matkám z vyloučených lokalit, které často samy nezažily tu správnou výchovu, vytvářet zdravé a podpůrné prostředí pro děti.

Nadčasová ajurvéda

MUDr. Michal Kryl z Institutu sociálního zdraví UPOL provedl posluchače historií psychosomatiky – od Hippokrata přes vliv psychoanalýzy a moderních psychoterapeutických směrů až po současnou medicínu. Přidal zajímavou myšlenku, že indická ajurvéda s dechovými cvičeními, bylinami či masážemi je vlastně čtyři tisíce let stará psychosomatická léčba.

„Podle klasické školské medicíny,“ podotkl Kryl, „je choroba způsobena primárně tělesnou poruchou a ta je omylem, nehodou či chybou. Psychosomatika ale vidí příčinu v narušené rovnováze mezi psychikou a tělem.“

Vývoj v oboru Kryl trefně připodobnil k pohybu kyvadla, které se houpe na tu či onu stranu – podobně se medicína k psychosomatice přikláněla či odkláněla. Neopomněl citovat nadčasový Hippokratův výrok: „Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.“

Prostor pro vzájemnou inspiraci

V obědové pauze zbylo dost času na sdílení poznatků a inspirace. Účastníci si mohli zakoupit výrobky ze sociálně terapeutické dílny Dobrodruhá, vyzkoušet pomůcky, s nimiž pracují interventi z Krizové pomoci, či prohlédnout výstavu výtvarných prací klientů Střediska sv. Vincence. Velký zájem vzbudil také dokument, který natočil sociální pracovník Filip Holík. Zdařilý snímek o službách Střediska sv. Vincence pro lidi s duševním onemocněním nechal nahlédnout do každodenní praxe a přiblížil svět klientů i pracovníků střediska.

Trauma – ozdoba na porcelánové misce

Odpolední blok zahájily terapeutky Mgr. Kateřina Mrzenová a Mgr. et Mgr. Darina Gilarová. Přiblížily trauma-respektující přístup, který neříká „co je s tebou špatně“, ale ptá se „co se ti stalo“. Přístup je citlivý a zároveň efektivní – klienti se nevyděsí, navazují důvěru, dodržují pravidla. Jako metaforu použily japonskou techniku Kintsugi, kdy se praskliny na porcelánovém předmětu nezakrývají, ale zvýrazňují zlatem. „Jizvy po těžké zkoušce zůstávají patrné a prožitky nelze vymazat. Síla, která klientům umožnila přežít, je jejich ozdobou,“ vysvětlila Gilarová.

U traumatizovaných klientů Gilarová s Mrzenovou ve své praxi v organizaci ACORUS aplikují neterapeutické metody. Někdy totiž místo léčby stačí podpora, naslouchání a prostor, abychom objevili vlastní cestu. „Že jsme první místo, kde můžou být sami sebou a kde se můžou svěřit, slýcháme od klientů často,“ přiznala Mrzenová. Podle nich traumatizovaní lidé často ztratili důvěru v instituce, které je měly chránit. Proto je důležité stavět na principech bezpečí, respektu a důvěry. „Každé ,Můžete si vybrat‘ je protijed na zkušenost ,Neměl jsem na výběr‘,“ dodala Gilarová.

Nestyďte se říci si o pomoc

Pracovníci Krizové pomoci Charity Olomouc Roman Moulis, DiS., a Tomáš Pavlíček, DiS., přiblížili svou praxi s lidmi v akutní krizi, u nichž trauma stojí v pozadí.

Klienti k nim přicházejí po prožití krizových události, s komplexními a vývojovými traumaty i s traumaty existenciálními. Péče o ně probíhá v pěti krocích – od zajištění bezpečí přes stabilizaci emocí až po zprostředkování následné péče. „Klientům nedáváme nevyžádané rady, ani když od nás radu přímo chtějí. Diplomaticky jim řekneme, že na konkrétní situaci neexistuje jedna univerzální rada,“ shodli se přednášející.

„Klienta v krizi si můžete představit jako loď na rozbouřeném moři. Naší rolí je být kotvou – ukotvit, poskytnout oporu,“ popsali. Připomněli také, že i o kotvu je třeba se starat, aby nerezavěla. Tedy i pracovníci mají právo říci „teď nevím“ a po těžkém tématu vyhledat podporu třeba telefonátem na Krizovou linku „Nestyďte se říci si o pomoc. Když je terapeut klidný a vyrovnaný, klient to pozná a vezme si to do života,“ zdůraznili.

Facka s příležitostí

Silnou tečku za konferencí udělal Jindřich Jašík, autor knihy Cesta ze schizofrenie. Otevřeně promluvil o své zkušenosti s psychiatrií – z pozice pacienta i facilitátora a peer konzultanta.  Psychiatrickou léčbu bere jako facku s příležitostí. Odešel ze systémové péče s medikací a už šestnáct let je bez léků.

Kritizuje přístup, kdy psychiatrie často rovnou klasifikuje, místo aby naslouchala příběhu. Nesrozumitelnost v projevech pacienta je hlavní diagnostické kritérium. „Nesrozumitelné projevy jsou přitom komunikací v metaforickém jazyce, pokusem mysli mluvit o věcech, o kterých se jinak bojí mluvit,“ upozornil. Trauma ještě prohlubuje suchý sběr dat typu: „A ty paranoidní představy, ty máte jak často?“

Kritiku vznesl Jašík také na plošné používání antipsychotik, které sice krátkodobě zastaví projevy onemocnění, ale zamezí člověku, aby se se svou bolestí potkal a vyléčil se. Léky přitom mají řadu vedlejších příznaků, zejména emoční otupělost. Ačkoli je benefitem, že díky medikaci zůstávají pacienti mimo ústavní péči. Jako alternativu zmínil Jašík metodu otevřeného dialogu či soterii – domy, kde lidé mohou procházet krizí bez farmak, ale s podporou. „Za každou diagnózou je příběh, který diagnózou nekončí,“ dodal.

Místo setkávání a sdílení

Ředitel Charity Olomouc Petr Prinz ve svém úvodním slovu připomněl, že podobné konference jsou nejen zdrojem vzdělávání, ale i místem setkávání a sdílení. To potvrdili i účastníci – kromě přednášek je čekala výstava, film i rozhovory u kávy.

Celý den tak ukázal, že trauma sice zanechává stopy, ale s respektem, empatií a zvědavostí se mohou stát základem pro růst a uzdravení – stejně jako praskliny, které v Kintsugi misce zdobí zlato.

Text: Martina Foretová Pavlunová

Foto: Vojtěch Cimpl