27. února 2024
Aktuality
Pan Ivo pracoval dlouhá léta v lesích, kde si zvykl na klid a samotu. Od dětství měl špatné držení těla, jako drobný hubený chlapec nevážil nikdy víc než 50 kg. Těžká práce v lese se podepsala na jeho zdraví. Po smrti maminky přišel o domov a pobýval na ubytovnách. Časté hospitalizace v nemocnici však vedly ke ztrátě i tohoto křehkého bydlení. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršil natolik, že nastoupil do Domova sv. Anežky pro osoby se sníženou soběstačností. Chůze se pro něho stala tak obtížnou, že téměř nevychází z pokoje. Svůj volný čas tráví vymalováváním mandal.
„V lese jsem strávil téměř 35 let. Tahal a nakládal jsem klády těžší, než jsem byl já sám. Začal jsem pociťovat, že to pro mou páteř není dobré, ale práce mě velmi bavila,“ vypráví. Pan Ivo pracoval v lesích na Bruntálsku, poté v Tatrách, pak v Loučné nad Desnou, a nakonec v Hanušovicích. Bydlení neřešil, jako kluk žil s maminkou a bratrem v Olomouci a pracovně pak po různých hájenkách v lesích. „Bylo to kouzelné, tedy pokud nebyla zima, protože když napadl metr sněhu a obchod byl vzdálen několik kilometrů, bylo obtížné dostat se do obchodu pro chleba. Byla doba, kdy jsem měl k dispozici koně, to byla velká pomoc.“
Jeho zdravotní stav se však výrazně zhoršil, když po kontaktu se zvířaty dostal tuberkulózu. „Bojoval jsem s ní téměř 15 měsíců, moje hubené tělo se s ní velmi obtížně vypořádávalo. V té době lékaři zjistili, že mám nedostatek vápníku, moje kosti byly velmi křehké. Nebylo možné zvládat dál práci v lese. Vrátil jsem se zpět do bytu k mamince v Olomouci a pracoval jako civilní pracovník ve vojenském skladě v Týnečku,“ vzpomíná pan Ivo. Po nějaké době však utrpěl zlomeninu nohy. Kvůli nedostatku vápníku, ale i v důsledku špatného srůstu kostí, klesla jeho výška o několik centimetrů, což mělo negativní vliv na jeho páteř. „Nakonec se lékařům podařilo nohu mírně zpevnit, ale i tak mám obavy vydávat se na delší procházky v okolí domova. Stačí, abych špatně zakopl, a noha se zhroutí,“ svěřuje se.
V tomto náročném období mu zemřela maminka a pan Ivo tak přišel o městský byt. „Byl jsem nucen situaci řešit. Trávil jsem vždy několik měsíců po nemocnicích, interval hospitalizace se prodlužoval, až jsem se neobešel bez pomoci druhé osoby. A tak jsem se dostal do Domova sv. Anežky,“ vypráví a ukazuje, co ho nejvíc těší: „Baví mě malování mandal, mám jich nakoupených na několik let dopředu, akorát fixy docházejí. Několik mandal jsem věnoval pracovníkům Charity, zbytek mám tady na pokoji.“
Zpracovala Eva Štefková
