Nejprve chtěl být archeologem, poté historikem nebo zemědělcem. Dnes čtyřiadvacetiletý František Buka pracuje jako koordinátor nocleháren pro muže a ženy, navíc spolupracuje na projektu azylových bytů. A jak přiznává, práce jej naplňuje.
Do olomoucké Charity, kde pracuje také jeho maminka a starší bratr, nastoupil krátce po svých dvacátých narozeninách a práce si jej okamžitě získala. „Po prvním měsíci v Domově sv. Anežky jsem byl nadšený, práce mě naprosto chytla. Byla to pro mě nesmírná radost a zkušenost,“ vzpomíná bývalý průvodce po olomouckých památkách, který poté zamířil do terénní služby pro lidi bez domova.
„Jako dítě jsem si představoval, že jde o práci s těmi, kteří posedávají, pijí levné víno a jsou agresivní. Tato očekávání se rychle vyvrátila, práce s lidmi je vždy různorodá,“ dodává s tím, že jej práce stále těší. „Je založena na charitních hodnotách a spjatá s křesťanstvím, což je pro mě důležité. Doufám, že za patnáct let budu stále zde, protože dělám práci, která má opravdu smysl,“ zakončil.
Z cyklu Příběhy od srdce: Charita Olomouc
Foto: Ondřej Pokorný