17. září 2026 Aktuality

„Nejsme experti na životy ostatních.“

Říká Jindřich Jašík, peer konzultant ze Střediska pro lidi s duševním onemocněním, které už 22. září chystá festival Dožínky duševní pohody zaměřený na bourání stereotypů spjatých s psychiatrickými nemocemi. Jak peerství chutná a co se s ním (ne)může? O koprovce, myšlenkovém aikidu i léčbě schizofrenie – otevřeně, nekonvenčně, upřímně.

Už to bude rok, co jako peer konzultant působíte v Charitě Olomouc. Čím jste ale chtěl být jako malý?
Na to se mě ještě nikdo v rámci podobných rozhovorů nezeptal! Když jsem byl malý, všímal jsem si, že nějaké povolání nebo zaměstnání nemusí lidem nutně přinášet štěstí a spokojenost. Takže spíš než nějakou vysněnou profesi jsem si přál „být šťastnej“. Bylo mi vcelku jedno, co konkrétně budu dělat. Postupem času jsem si více uvědomoval, že potřebuji, abych v tom, co dělám, viděl nějaký hlubší smysl.

A ve svém současném povolání jste šťastný?
Jo! Dělám to, co mi dává smysl, vidím přínos a občas je to nějakým způsobem i oceněný! Vím, že jsem dobře.

Jak jste se vůbec stal peer konzultantem? Mělo to souvislost s Vaší autobiografickou knihou Cesta ze schizofrenie?
Vlastně ano. Psal jsem ji v roce 2018 a současně jsem se v té době dozvěděl o výcviku v metodě Otevřeného dialogu, která mě zaujala. Na výcviku jsem se dozvěděl, že existuje práce peer konzultanta. Než jsem šel na výcvik, říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdybych se mohl setkávat s lidmi, kteří mají podobné potíže jako já, mohl je podpořit a předat jim zkušenosti, které jsem ze svého příběhu vytěžil. A ještě navíc – protože jsem měl v té době dvě malé děti a třetí na cestě – aby to bylo placené, protože jinak bych nemohl zabezpečit rodinu. Mělo to všechno. Splněný sen! Měl jsem štěstí, že přímo na výcviku se mnou byl peer konzultant z brněnské Charity, který v té době dával výpověď a já nakonec nastoupil na jeho místo.

„Vy jste si začal!“

 Jak byste popsal práci peer konzultanta? Chápu to správně, že je to člověk se zkušeností, kterou sdílí s lidmi v podobné situaci, a tím je jim oporou?
Práce peera má dvě základní roviny – směrem ke klientům a směrem k týmu. Díky tomu, že peer má podobnou zkušenost, tak to pro klienty znamená „Jo, tenhle by mi mohl rozumět“. Poskytuje klientům prostor, kde můžou říct věci, které ostatním neříkají, a zároveň se u toho necítí špatně.
Pamatuju si na jednu ze svých prvních konzultací s klientkou, která na konci naší úvodní schůzky pronesla: „Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekla!“ Ptal jsem se proč, co se stalo, že mi natolik důvěřovala a hned se svěřila? Zamyslela se a řekla: „No, vy jste si začal!“ (smích) Sdílel jsem totiž v našem rozhovoru něco, co jsem sám zažíval, ona se doptávala a pak navázala, jak to měla sama, velmi přirozeně.  

Jak do toho zapadá metoda Otevřeného dialogu, kterou jste zmínil?
Otevřený dialog se ukázal, alespoň v mém případě, jako geniální řešení pro práci peer konzultanta. Pomáhá mi překonat rozpor, který při práci peera vnímám od samého počátku.

Rozpor? Můžete to vysvětlit?
Po peerech se chce, aby podporovali klienty na cestě k zotavení. Jenže termín zotavení neboli recovery, kdybych parafrázoval Williama Anthonyho, je definováno jako hluboce osobní proces změny postojů a vnímání smyslu života, schopnosti naučit se žít co nejvíc plnohodnotně, přestože má člověk nějaké omezení. To jsou poměrně dost velké terapeutické cíle! Ale přitom je peerům zakazováno dělat jakoukoli terapii. Dialogická cesta je proto dobrý kompromis. Pozorně nasloucháme, nehodnotíme, neinterpretujeme, neparafrázujeme. Mnohdy si peer může myslet, že co nevyšlo v léčbě jemu, nebude fungovat ani na druhé, a že všichni musejí postupovat stejně jako on. To je velký omyl.

Omlouvám se za laickou úvahu, ale není v tom taky rozpor? Nemůže znovu otvírané téma peerovi uškodit, otevřít v něm něco, co už má uzavřeno?
Je pravda, že mnohdy k peerům přistupujeme jako k těm, které máme „tak trochu chránit“. S tím úplně nesouzním. Mají sice za sebou těžkou zkušenost, ale nemusejí být nutně křehčí než kdokoli jiný. Myslím, že bychom jim spíš měli dát dobré vzdělání a základy, aby se dokázali ochránit sami. Pozoruju ale jiný paradox: přestože máme ochranitelský přístup, posíláme je do velmi složitých komunikačních a emočních situací, kdy klient mluví o sebevraždě nebo popisuje těžké stavy, které něco mohou otevírat v každém posluchači, nejen v peerovi. I proto jsem po šesti letech praxe připravil kurz – doteď totiž v ČR žádné odpovídající návazné vzdělávání specializované pro peer konzultanty v oblasti duševního zdraví nebylo.

Jaká by tedy měla být výbava dobrého peera?
Každý peer může být dobrý v něčem jiném. Ta role může mít mnoho aspektů, a navíc k nim již existuje i mnoho kontextů, ve kterých peeři pracují. Peer pracující v psychiatrické nemocnici má jinou náplň práce než peer v sociální rehabilitaci nebo na krajském úřadě. Mně osobně je nejbližší skupina peerů, kteří mají svou zkušenost dobře zpracovanou, jsou o několik kroků před svými klienty a rozvíjí své komunikační dovednosti. Tím se z mého pohledu odlišují od lidí s podobnou zkušeností, kterých klienti během pobytu na psychiatrii potkají desítky. Panují však i názory, že by peer neměl být příliš zotavený, aby nebyl příliš vzdálen problémům, které klienti prožívají. Oba pohledy mají své místo, svá pro a proti. V každém případě jsem však přesvědčen, že mezi hlavní nástroje peera patří nejen jeho příběh, ale i jeho komunikační schopnosti.

Čemu se tedy ve Středisku pro lidi s duševním onemocněním věnujete? Čím si Vás „získalo“, že jste loni kývl na pracovní nabídku?
V Charitě Olomouc se mi líbilo, že tu jsou pracovníci, teď už kolegové, kteří mají také výcvik v Otevřeném dialogu. A když je vhodná příležitost, jsme schopni udělat setkání v Otevřeném dialogu, což v českých poměrech pořád není úplně běžné. Zároveň jsme s kolegyní, která se věnuje divadelní improvizaci a chodí do nemocnic jako zdravotní klaunka, na jaře spustili experiment, kterému říkáme „improvizační setkání“. Se skupinou lidí volně improvizujeme, vzniká tu bezpečný prostor, ve kterém může docházet k vzájemnému poznání. Hlavním cílem je potkat se ve společné hře a v dobré náladě. Zatím jsme měli pilotní jarní test, teď to ladíme a brzy opět nabídneme termíny.

Věnujete se oblasti duševního zdraví i mimo Charitu Olomouc?
Posledních sedm let mám většinou dvě až tři zaměstnání v této oblasti. Aktuálně pracuji na projektu PodUP pod Ministerstvem zdravotnictví a lektoruji Otevřený dialog v rámci skupiny odialog.cz. K tomu mám mnoho dalších spíše neplacených činností, kterými se snažím přimět v mnoha ohledech rigidní systém psychiatrické péče ke změnám.

Patron Pjér la Šé'z, kmotr Radkin Honzák – od myšlenkového aikida k odborným textům

Kde se člověk může naučit metodě Otevřeného dialogu?
Teď už je možností víc. Já jsem se školil v roce 2018–19, kdy ještě nebyli žádní čeští lektoři. Měl jsem výcvik s Markem Hopfenbeckem, Američanem, který dlouho žil v Norsku a který zavádí takzvaný peery podporovaný Otevřený dialog po celé Anglii. Do té doby jsem se s nikým podobným nesetkal. Mark byl neuvěřitelně inspirativní, lidský, moudrý, empatický. Říkal jsem si: „Jestli tohle dělá s lidma Otevřený dialog, tak to chci taky!“ (smích)
Na základě tohoto výcviku a zkušeností jsem se v roce 2022 stal ve spolku Narativ lektorem úvodních kurzů. A tento rok již s kolegy z odialog.cz, kteří procházejí supervizním a lektorským výcvikem přímo ve Finsku, lektorujeme akreditované roční výcviky samostatně. Tedy pod supervizí našeho garanta, německého psychiatra Wernera Schützeho.

Jak byste popsal svou metodu, kterou aplikujete?
Kdybych měl zjednodušit, co je moje metodika, stačí mi jedna věta! (smích) Stavím na intuici a autentičnosti, kterým dávám dialogickou formu.

Svoji zkušenost s duševním onemocněním jste popsal v knize Cesta ze schizofrenie, která zaznamenala velký ohlas. Co bylo impulzem, že jste se dal do psaní?
Velmi brzo po sdělení diagnózy jsem si vzal do hlavy, že se z ní vyléčím a potom napíšu knihu o tom, jak se mi to podařilo. Když jsem ji o osm let později začal skutečně psát, přál jsem si, aby druhým dávala nejen naději, ale v některých pasážích jim dokázala být dobrou inspirací pro práci s podobnými stavy, které se mi nakonec podařilo překonat. Psal jsem ji, aniž bych cokoli o světě duševního zdraví věděl. Snažil jsem se do ní vepsat maximálně autentický vhled do těchto stavů od člověka, který je překonal a současně neví, jaké jsou obecně platné teorie. Věřil jsem, že díky této kombinaci mohu přinést něco nového, případně již objevené popsat novými slovy. Ačkoli mě během psaní čím dál více lákalo zjistit si víc, chtěl jsem to nejdřív dopsat a až pak se vrhnout na studium. Teprve až byla kniha napsaná, jsem se pustil do samostudia zejména nových přístupů v psychiatrii a studií, které v něčem výrazně narušují oficiální psychiatrické doktríny. Nové poznatky jsem následně měl velkou potřebu do knihy nakonec připsat, protože podporovaly některé z mých úvah, a teprve potom jsem naplno pochopil, proč se úvod knihy píše až nakonec.

Kde jste v sobě vzal sílu odmítnout klasickou psychiatrickou léčbu?
To nebyla ani síla jako spíše pud sebezáchovy. Dostal jsem takovou dávku léků, že jsem nebyl schopen chodit. Vnímal jsem, že léky ve mně vytvářejí bariéru, že nemám přístup k prožitkům, emocím nebo hlubšímu zamyšlení. Líbí se mi věta jednoho peera: „Když vysadíš léky, je to jako když tě pustěj z vězení.“ Ty léky neléčí příčinu, kdyby ano, není nutné je užívat celoživotně. Umí však tlumit projevy, což vůbec není málo. Osobně jsem to bral jako „boj na život a na smrt“ s tou nemocí. Kdybych to měl metaforizovat, tak jsem si ji představil jako třímetrového obra, který mě zmlátil, a proto jsem skončil v hospitalizaci. No a samozřejmě nezmizel, vracel se. Tak jsem se postupně učil vykrývat jeho rány, takové „myšlenkové aikido“.

Myšlenkové aikido? Můžete to rozvést blíže?
Na každý jeho úder (halucinace, bludy…) jsem se snažil najít vhodný úhybný manévr. Vnímal jsem, že soupeř je silnější než já, proto jsem s ním nechtěl jít do přímého souboje. Svým způsobem jsem se snažil o to, aby to soupeř vzdal, protože už ho nebaví pořád mlátit do prázdna. Na druhou stranu se nelze úplně schovat sám před sebou ani před svými myšlenkami, takže občas jsem byl přinucen i k zasazení pár dobře mířených úderů. Hodně jsem přemýšlel nad tím, co odteď dělat jinak, abych neskončil opět na psychiatrii.

Lidem s psychiatrickou diagnózou dáváme poučky, příručky a zaručený rady, ale oni spíš potřebují prostor pro zamyšlení a vlastní rozvoj.

Loni jste vydal druhou knihu s názvem Psychiatrické maximum, čemu se věnuje?
První půlka popisuje, s čím jsem se v systému setkával, co současná psychiatrie řeší a neřeší, takové Achillovy paty systému. Třeba to, že dětským pacientům je běžně předepisovaná antipsychotická medikace, která má vážné vedlejší účinky, ačkoli žádné psychotické projevy nemají. Prášky je mají pouze uklidnit, protože pro ně v systému chybí odpovídající podpora. Proto jsem byl nadšený, když jsem zjistil, že Charita Olomouc má ETAPU – nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, které funguje na principu safe space a rozšiřuje péči z řekněme nějakých volnočasových aktivit po škole na opravdu komplexní systém podpory dětí a mladistvých i jejich rodin. Přijde mi to jako geniální způsob, kudy z toho ven.

A druhá půlka knihy je metodika? Název trochu připomíná učebnici nebo skripta, možná záměrně…?
Druhá půlka knihy je zamyšlením nad zásadními životními otázkami. To, že se mi podařilo dostat se z paranoidní schizofrenie, bez odborníků a medikace a že jsem si přišel na hodně věcí sám, mě obohatilo a změnilo pohled na život. Myslím, že moje zkušenost může být inspirativní pro všechny, nejen pro stejně nemocné. Jako „seberozvojové čtení“, jak mi i hodně lidí psalo. Lidem s psychiatrickou diagnózou totiž dáváme poučky, příručky a zaručený rady, ale oni spíš potřebují prostor pro zamyšlení a vlastní rozvoj.

Jak se stalo, že Vám předmluvu napsal sám profesor Radkin Honzák?
No, první knížka vyšla díky psychoterapeutovi Pjér la Šé'zovi, který pomohl s financováním. Měli jsme spolu přednášku, za kterou nechtěl honorář ani cesťák a všechny vybrané peníze šly na vydání knížky, ke které napsal doslov. Té druhé se nakonec ujal prof. Honzák. Zkusil jsem mu ji poslat, protože už mi dříve pochválil první knihu. Nečekal jsem však, že se ozve pár dní po jejím doručení s takovým nadšením, že už ji má skoro přečtenou. Začal ji přirovnávat k filosofu Michelu Foucaultovi a následně napsal recenzi, kterou zveřejnil na svém blogu a rozeslal do všech možných odborných časopisů. Zeptal jsem se ho, jestli bych ji mohl použít jako předmluvu k druhé knize. Nejenže souhlasil, nakonec knihu i pokřtil.

Jak „chutná“ peerství…

Vaše vedoucí (Bára Cigánková, vedoucí Střediska pro lidi s duševním onemocněním, pozn.) mi napsala krásné zadání k rozhovoru: „Co je peer, jak to chutná a co se s tím může a nemůže?“ Co to je, už jste popsal, ale co se s tím může?
Věřím tomu, že se s tím může víc, než si běžně lidi ve službách uvědomují. Naopak peer by např. neměl záměrně otevírat traumata a myslet si, že je povolaný vyřešit všechno trápení. Pokud klient sám přijde s těžkým tématem, je naopak důležité, aby mu dokázal dát empatickou odezvu. To souvisí právě se schopností nějaké podpůrné komunikace, kterou by se peeři z mého pohledu měli učit. A také většinou přijde vhod po vyslechnutí zmínit, že by mohlo být dobré to téma otevřít s psychoterapeutem. Peer se také jako každý jiný člověk může chytit nějaké myšlenky, kterou si myslí, že spasí svět. Může být inspirovaná jeho příběhem nebo nějakým ezoterickým přístupem. Hlavní myšlenkou peerství je však rovnocennost, blízkost a respekt. Pokud někomu vnucuji, co má nebo nemá dělat, už to přestává být z mého pohledu peerství.

No a jak teda peerství chutná?
Asi jak komu! (smích) To souvisí s tou druhou rovinou jeho práce – co dělá peer dovnitř týmu. Automaticky, aniž by cokoli dělal, peer působí na to, jak pracovníci užívají jazyk – nejen s klienty, ale i mezi sebou. Protože mluvit stigmatizačně o nějaké skupině lidí, když víte, že jeden z nich je mezi vámi… To už se člověk zamyslí, než něco řekne – tedy alespoň většinou. Často si neuvědomujeme, jaký dopad mohou mít slova, která volíme. Nejen na ostatní, ale i na nás samotné, v rámci vnitřního dialogu a prožívání. Má to podle mě vliv i na to, jak se nám pak žije, jestli jsme spokojení, nebo ne.

Takže vnáší do týmu víc citlivosti…
A respektu. Psychiatři a někdy i sociální pracovníci totiž snadno můžou podléhat dojmu, že ví líp, co člověk potřebuje, co by měl dělat, jak by měl žít... Nejsme experti na životy ostatních. Hlavním expertem je člověk sám sobě.
Člověk s prožitou zkušeností zkrátka může obohatit tým. No a jak to „může chutnat“, je samozřejmě otázka. Já se snažím to vařit tak, aby to chutnalo. (smích) Alespoň v sociálních službách by se podle mě mohl člověk s psychiatrickou diagnózou cítit přijatý, bez nálepkování, bez hodnocení, respektovaný a vyslyšený. A pokud to někomu nechutná…? Tak to neznamená, že to přestanu vařit. (smích)

Každému koprovka nechutná…!
To ne. Ale já mám koprovku rád.

Já taky, ale trvalo mi to, přiznávám.
No ono jde o to, jakou koprovku vaříte, že. Já se snažím ji vařit dobrou – tak jak chutná mně. (smích) Chápu, že každému chutná něco jiného, to beru a snažím se to respektovat. Také se snažím v rámci dialogu ochutnávat od druhých, co mi třeba nechutná. V tomto smyslu je pro mě asi nejhůře stravitelná koprovka, ve které chybí alespoň špetka respektu.

Za rozhovor poděkovala Martina Foretová Pavlunová
Foto archiv Charity Olomouc