14. října 2021
Aktuality
Olomouc - MUDr. Petr Beneš, PhD. je primářem Hospicové péče Caritas, která zajišťuje specializovanou mobilní hospicovou péči o umírající dospělé osoby v jejich domácím prostředí. Poskytuje péči lékařskou, ošetřovatelskou, sociální, psychologickou a duchovní. Službu poskytuje Charita Olomouc ve spolupráci s dalšími Charitami v Olomouckém kraji a Hospicem na Sv. Kopečku.
Pane doktore, proč jste se rozhodl studovat lékařství?
Bral jsem to asi jako výzvu, již od dětství jsem se snažil pomáhat lidem. Na základní škole jsem se účastnil různých soutěží v rámci Mladého záchranáře a již toto mě v tu dobu trošku formovalo. A protože mé studijní výsledky nebyly tak špatné, rozhodl jsem se pro lékařství. Rodinné zázemí mě v tomto podporovalo, ačkoliv nikdo z mých rodičů ani příbuzných lékařem není.
Proč jste si vybral onkologii?
Tak jako každý student lékařské fakulty, i já jsem chtěl být chirurgem – chtěl jsem být ten akční, ale v tu dobu na chirurgii místo nebylo. Prioritou pro mě bylo pracovat v Olomouci. Zde mi nabídli místo na onkologii, což jsem bral doopravdy jako velkou výzvu a již tehdy jsem tušil, že tento obor bude mít velkou budoucnost a bude se dynamicky rozvíjet.
Člověk si musí projít určitým určitým vývojem. Když jsem po škole nastoupil na praxi, myslel jsem si, že prostě budu zachraňovat lidi. Budu léčit a všechny vyléčím. Jenže posléze jsem zjistil, že to tak není. Nejdříve jsem začal nacházet uplatnění v kurativní péči – to znamená v péči nemocniční, kdy podáváme maximální péči pacientům vedoucí k vyléčení, ale posléze člověk zjistil, že jsou i pacienti, kterým se dá pomáhat, ale ne pouze tím, že jim dáváme maximální onkologickou léčbu. Že jim pomáháme v oblasti bolesti, zvracení, psychických problémů a dále. Proto jsem se kromě atestace stran kurativní léčby nebo stran onkologie ještě rozhodl udělat si atestaci z paliativní léčby.
Rozumím tomu tak, že jste se nejdříve věnoval onkologii a až později jste přišel na to, že paliativa může být taky zajímavá?
Přesně tak. K tomu ale člověk musí dle mého názoru dospět. Paliativní péči nelze dělat hned po škole, aniž by člověk ještě něco dalšího neabsolvoval. Chce to určitý vývoj. Ne, že by tam byl nějaký životní zlom, ono to nastupuje pozvolně, třeba když vás pacienti začínají oslovovat, jestli pro ně nemůžete udělat něco více v tom domácím prostředí. Postupně se to tak vyvíjí.
Jak byste popsal paliativní péči a v čem je specifická?
Paliativní péči bych popsal jako léčbu symptomů, protože v určitém stádiu onemocnění, ať už je to onkologické nebo nějaké jiné, nejsme schopni pacienta adekvátně léčit. Nedokážeme ho úplně vyléčit, ale můžeme mu dát podpůrnou léčbu, což znamená hlavně léčbu bolesti, zvracení, neklidu a dalších symptomů. Symptomatická léčba je na místě při ukončení onkologické léčby nebo jakékoliv další léčby, například u různých kardinálních selhání a tak dále.
Specifické na ní je, že se jedná o péči nejen daného pacienta, ale prakticky celé jeho rodiny. Paliativní péče je komplexní. Nejedná se jen o péči lékaře, ale samozřejmě také zdravotních sester, sociálních pracovníků, duchovních, psychologů, eventuálně dalších.
Máte příklad dobře zvládnuté paliativní péče, třeba u konkrétního pacienta?
U této péče se dá velmi těžko odhadnout, jak dlouho bude trvat. Máme případy pacientů, u nichž si myslíme, že paliativní péče bude v řádu hodin, maximálně dnů. Ale když léčbu vhodně nastavíme a o pacienta komplexně pečujeme, jsme mnohdy překvapeni, že pacient žije delší dobu, klidně týdny a měsíce. To samé však platí i opačně, kdy předpokládáme, že pacient bude žít delší dobu, a toto nenastane. Lze to velmi těžko odhadovat a chce to určité zkušenosti.
Jste garantem Hospicové péče Caritas. Jak se vám tato práce vykonává a kde všude se v paliativní péči angažujete?
O tento obor se zajímám dlouhodobě a svou práci garanta beru jako velkou výzvu. Mám dobrý pocit, když je spokojený nejen pacient, ale i celá rodina. Pacientům vysvětlujeme, že náš cíl není, aby byli úplně bez bolesti, toho nelze ani dosáhnout. Cílem je udělat bolest snesitelnější. Vím, že se pořád odkazuji na bolest, ale je to nejčastější symptom, se kterým se u pacientů v konečné fázi života setkáváme.
Kromě olomoucké Charity se angažuji v nemocnici v Přerově a v Novém Jičíně. V nemocnici se jedná taktéž o paliativní péči, ale to je v rámci onkologické ambulance.
Jak se s tím vším vyrovnáváte, jak odbouráváte to všechno, co musíte v práci zvládnout? Máte třeba nějaký koníček?
Lidé se mě na to často ptají a já jim říkám, že člověk si musí udělat takový určitý ochranný obal, přes který by pacient nebo jeho problémy neměly postoupit dál. Ale ne vždy se mi to podaří. A samozřejmě důležitá je taktéž relaxace ať už v rámci sportu, či různých koníčků. A mít dobré rodinné zázemí. Koníčků mám více, a to od sportovních aktivit až po myslivost. A také motorka.
Za rozhovor poděkoval Šimon Hauser a Anna Šamajová
