21. května 2026 Aktuality

Máme v zádech celé středisko: síla pomoci stojí na lidech a důvěře

Středisko pro rodiny a krizovou pomoc (SRK) čekají velké věci – organizuje konferenci, stěhuje dvě ze svých čtyř služeb do nového zázemí na Jeronýmově ulici a chystá Den otevřených dveří. O tématu konference, potřebnosti včasné pomoci i nezbytnosti humoru v náročném povolání jsme si povídali s vedoucí SRK Petrou Pavlíčkovou a její zástupkyní Jitkou Laštůvkovou.

V úterý 26. května se koná konference „Když doma není dobře“, kterou vaše středisko organizuje. Proč tento název, jaká témata chcete otevřít?
Jitka: Naše středisko pořádá konferenci úplně poprvé. Téma vystihuje vlastně celé středisko. Klienti všech našich služeb totiž řeší problémy, které nějak pramení z domácí nepohody – týká se nejen rodin v Sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi (SAS) a dětí v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež ETAPA, ale i klientů v Krizové pomoci a v Dluhové poradně, protože finanční kondice rodiny zasahuje všechny její členy.
Petra: Téma konference se může jevit jednoduché, ale ve skutečnosti patří k nejzávažnějším. Člověku nemusí být dobře v práci nebo ve škole, necítí se komfortně v tramvaji nebo v obchodě, ale doma by tomu tak být mělo – tam má právo být sám sebou. Pokud v něm ale domov vyvolává strach, úzkost, obavy, co bude za hodinu, za dvě, a stydí se požádat o pomoc, je na nás – odbornících, abychom tato rizika a signály včas rozpoznali a poskytli vhodnou podporu.

Dosud se konference konaly v sále na Hynaisově ulici – letos to bude v aule Právnické fakulty UP. A to není zdaleka jediná novinka...
J: Jsme rádi, že nám PF UP vyšla vstříc. Chtěli jsme konferenci nabídnout více zájemcům, proto jsme museli hledat větší prostory. Novinkou taky je, že jsme pro moderování konference oslovili Terku Dušánkovou, která připravovala podCARITASt.

Konference je určená všem, kdo pracují s dětmi a mládeží – od sociálních pracovníků přes učitele, lékaře, psychiatry, terapeuty, právníky... Jaký je o ni zájem?
P: Jsme rádi, že se nám ozývají zájemci ze všech stran – z neziskových organizací i ze státních zařízení, která pracují s dětmi. Velký zájem projevili pracovníci policie a dalších navazujících profesí, kteří téma konference velmi ocenili. Domácí násilí a konflikty v rodině ve své praxi řeší bohužel téměř denně.

Hned první příspěvek na konferenci pojednává o závislostech v rodině. Proč právě toto téma?
J: Přišlo nám klíčové, často se s tím setkáváme v SAS i Krizové pomoci. Oslovili jsme proto PhDr. Ilonu Preslovou, která je jak adiktoložka, tak psycholožka a terapeutka, takže obě sféry propojuje. Přinese konkrétní tipy, jak poznat dítě, které si tím doma prochází. Jak situaci vyhodnotit, poznat, kdy je třeba zasáhnout.

Na konferenci představí svou činnost i nová instituce Dětského ombudsmana...
J: Považujeme za přínosné představit úřad, který vznikl teprve nedávno a o kterém zatím není tolik informací. Právničky z kanceláře Dětského ombudsmana Mgr. Daniela Suchánková a Mgr. Lucie Veselá představí kompetence této nové instituce i s konkrétními případy, které dosud řešili.
P: Také další dvě přednášející jsou z prostředí justice. Mgr. Jiřina Navrátilová z Okresního státního zastupitelství v Olomouci se věnuje problematice domácího násilí a trestné činnosti páchané na dětech a mládeži. A advokátka a mediátorka Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D., z Právnické fakulty UP pohovoří o tom, jak se neshody mezi rodiči podepisují nejen na zdraví dětí, ale i na jejich sebevědomí a schopnosti navazovat sociální kontakty v jejich dospělém životě.

Skibidi a six-seven – důvěra, dobrovolnost, respekt

Stalo se zvykem, že na konferenci vystoupí pracovník Charity Olomouc. Na koho padla volba?
J: Na poslední charitní konferenci, která se věnovala traumatu (říjen 2025), naši kolegové prezentovali praxi Krizové pomoci. Proto jsme se tentokrát rozhodli představit činnost NZDM ETAPA, které za posledního dva a půl roku prošlo výraznou transformací a posunulo způsob práce s dětmi a mladými lidmi směrem k intenzivnější a individualizovanější podpoře. Na konferenci zároveň krátce představíme také model tzv. safe space.

Můžete to prosím rozvést blíže?
J: Koncept safe space razí pražská organizace Neposeda, s níž úzce spolupracujeme. Cílí na práci s duševním zdravím dětí a mládeže, hlavně na prevenci. O konceptu pohovoří Mgr. Zuzanna Zelenková Bedřichová, Ph.D. Na její příspěvek navážou naše kolegyně Vendula Přikrylová a Diana Moskalenková, které ukážou, jak to funguje v ETAPĚ, která se věnuje dětem a mladým lidem ve věku 9 až 26 let.

To je opravdu široké spektrum! To si žádá specifický přístup pracovníků...
P: Je to tak. Pro práci v nízkoprahovém zařízení pro mládež nestačí mít vystudovanou sociální práci. Musíš mít různá školení, kurzy a taky psychické nastavení. Cílové skupině se musíš přiblížit, znát slangové výrazy mladé generace, všechny ty „six-seven, skibidi“ atd. Protože 95 % úspěchu je navázání vztahu důvěry. Můžeš mít jakékoli nástroje, osvědčené postupy, drahé pomůcky – ale jakmile chybí důvěra, tak to neklapne.
J: ETAPA je zároveň pro dítě bezpečný prostor – je dobrovolná a anonymní, pracovnice jsou vázány mlčenlivostí. Děti ví, že s čím se jim svěří, to pracovníci rodičům neřeknou. Pracujeme hodně individuálně a flexibilně – někdy v klubu, někdy terénně, zkrátka tam, kde se klient cítí bezpečně.

Jaké situace v ETAPĚ řešíte? Co dnešní dospívající trápí?
J: Řeší osamělost, vztahy, šikanu, nejistotu doma nebo otázky identity. Vlastní kategorií jsou vysokoškoláci, kteří se osamostatňují, takže řeší bydlení, zaměstnání, skloubení práce se studiem, finance, stipendia. Chtěla bych zdůraznit, že ETAPA není jen pro děti ze sociálně slabých rodin. Je tu pro všechny děti a mladé lidi, kteří hledají oporu, potřebují si o svých problémech s někým promluvit, potřebují radu nebo jen vyslechnout.
P: Proto název „ETAPA“ – dítě, teenagera nebo mladého dospělého provázíme jeho nelehkou životní etapou, která sice není snadná, ale ani není trvalá. Když na kteroukoli naši službu přichází rodina, která se potýká s náročnou situací, má to vždycky dopad i na děti – a proto máme tuto službu, kde mají prostor si to odžít i oni, ventilovat to s pracovníky.
J: I to byl důvod, proč jsme se rozhodli pro transformaci NZDM. Chtěli jsme reagovat na fakt, že na Sociálně aktivizační službu (SAS) přicházejí rodiny, které mají tolik existenčních problémů – bydlení, finance, práce, rodinné zázemí – že náš pracovník už na práci s dětmi nemůže mít kapacitu. ETAPA v tomto doplňuje SASku – dítě zde získá svého parťáka, který ho srozumitelně provede situací, co se doma děje – s přihlédnutím k jeho věku, povaze, individualitě.

Komplexní pomoc – klient běžně využívá víc služeb současně

Kdybychom se podrobněji podívali na všechny služby střediska – čemu se věnuje Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi (SAS)?
J: SAS pomáhá rodinám v náročných situacích – od rozvodů a domácího násilí až po vážné nemoci, problémy ve škole nebo vztahové konflikty. Nejde jen o rodiny ohrožené chudobou, jak si lidé často myslí.
P: Týká se to i rodin, které mají někoho v domácí péči, nebo tzv. patchworkové rodiny, které potřebují najít cestu, jak spolu komunikovat. Zkrátka: když to „nebude pro nás“, kolegové rodinu nasměrují tam, kde jí poradí a pomůžou – terapie, psycholog, skupina lidí s podobným osudem. Je lepší přijít a nechat se nasměrovat, než si dopředu říkat, že ta služba není pro mě.
J: Můžeme přijet i za rodinou – dojíždíme i do obcí mimo Olomouc, např. když má rodina víc malých dětí a je to logisticky náročné. Chceme zkrátka rodinám pomoct zorientovat se v situaci a získat jistotu, že ji zvládnou řešit samy.

Od 18. května najdeme SAS na nové adrese – společně s Krizovou pomocí. Proč se stěhujete?
P: Podařilo se nám z prostředků Národního plánu obnovy koupit a zrekonstruovat dům na Jeronýmově ulici č. 8, který teď nabídne lepší a důstojnější zázemí pro naše služby i klienty. A máme radost i z toho, že celý objekt je bezbariérový, což může řadě lidí usnadnit přístup ke službě.
J: Naše služby spolu úzce spolupracují, mnohdy jeden klient využívá dvě i tři služby současně. Týká se to i SAS a Krizové pomoci, které dosud sídlily na různých místech na opačné straně Olomouce. Díky novému zázemí vznikne ucelené centrum pomoci.
P: Součástí objektu je zahrada, která v teplém počasí nabízí příležitost pro rozhovory a konzultace v přírodním prostředí. V dvoupatrové budově se sklepem je dost místa pro uskladnění potravinové i materiální pomoci. V přízemí bude čekárna a čtyři konzultační místnosti, v patře budou kanceláře.
J: Každou místnost zamýšlíme designovat trochu jinak, podle potřeb jednotlivých služeb. A protože nově snižujeme věkovou hranici pro Krizovou pomoc z 18 na 15 let, musíme zohlednit i to, aby se u nás dobře cítili i mladší klienti. Začátkem června prostorám požehná arcibiskup a 23. června chystáme Den otevřených dveří.

Co je důvodem, že Krizovou pomoc nově poskytujete už od 15 let?
J: Potřebnost se zvyšuje a poptávka roste. Na změnu se připravujeme už rok a cítíme velkou zodpovědnost a respekt. Pracovníci procházejí mnoha školeními a stážemi. V krizové pomoci se člověk prostě nemůže učit za pochodu, obzvlášť u dětí a dospívajících. Někdy stačí jedna nešťastně zvolená věta nebo reakce pracovníka a celá situace se může ještě víc zhoršit.

Můžete přiblížit, jak Krizová pomoc funguje? Komu je určena?
J: Krizová pomoc je pro lidi, kteří se ocitli v situaci, kterou sami přestávají zvládat. Jsou to stavy, kdy člověk nevidí řešení, má tzv. tunelové vidění, klapky na očích. Služba pomáhá lidem tu situaci zpřehlednit a pomoci jim rozšířit obzor, aby to řešení viděli. Je krátkodobá, zpravidla dvě až tři setkání. Cílem je stabilizovat klienta, ventilovat emoce a ukázat mu možnosti. Kolegové často odesílají klienty na další naše specializované služby, pokud to je potřeba – do Dluhové poradny nebo SAS. Službu poskytujeme ambulantní, terénní i pobytovou formou, zpravidla na sedm dní.
P: V organizaci aktuálně máme sedmnáct proškolených krizových interventů, kteří pomáhají například při mimořádných událostech, humanitárních katastrofách nebo náročných situacích napříč službami. Samotnou Krizovou pomoc ale zajišťuje menší specializovaný tým. Je to trochu jako jízda na kole – krizový intervent potřebuje pravidelnou praxi a zkušenost s reálnými situacemi.

Čtvrtou službou, kterou vaše Středisko provozuje, je Dluhová poradna...
P: Jsem vděčná, že se Dluhová poradna a Krizová pomoc v roce 2022 připojily k našemu středisku, protože to propojení dává velký smysl. Naše práce najednou získala jiný drajv. Dva ze čtyř pracovníků Dluhové poradny mají také kurz krizové intervence. Byť se to nemusí zdát, velice často zažívali krizové situace. Třeba když partnerka klienta na konzultaci zjistila, kolik má partner půjček, které rozklíčovala až naše pracovnice... Nebo se člověk dozví, že má přijít o dům, v kterém vyrůstal odmalička, nebo když na okno buší exekutoři... Za mě je to dílem papírová práce s čísly, ale zároveň: kde se dozvíš pohnutější příběhy? Pracovníci velice často své klienty přeposílají na Krizovou pomoc.
J: Kolega Petr Nosálek to velice hezky řekl v rozhovoru (podCARITASt 29. 1. 2026, pozn. red.), že se odlišujeme od jiných dluhových poraden, protože nám jde i o vztah. Jde o přijetí klienta i s tím, s čím přichází. Vyslechnou, podpoří, nesoudí, až potom se začnou věnovat praktickým věcem.

Příběh rodiny, který propojil všechny sociální služby

Není tedy výjimkou, že je člověk klientem dvou vaši služeb současně. Stalo se ale, že by využil všechny čtyři?
P: Vzpomínám si na jednu rodinu, které vyhořel dům. Měli čtyři malé děti. Jejich první cesta k nám – bezprostředně poté, co přišli o bydlení – byla na Krizovou pomoc, kde jsme jim poskytli krizový pobyt. A současně potřebovali i podporu Sociálně aktivizační služby kvůli zvládání péče o děti, protože přišli o zázemí – otázky, jak uhradit školní pomůcky, obědy, oblečení, stravu, dále role mamky, role taťky atd. Situace zkrátka měla dopad na všechny. O podporu dětí se postarala NZDM ETAPA. No a když jsme zjišťovali možnosti, jak rodinu prostřednictvím nadací a fondů podpořit, zjistilo se, že na tom vyhořelém domě jsou nevyřešené dluhy. A tak se zapojila Dluhová poradna – a v tu chvíli v tom bylo celé středisko.
J: Aktuálně teď rodinu už v žádné z našich služeb nemáme – spokojeně žijí v pronajatém domku. Velmi pomohlo, že klienti byli otevření pomoci a souhlasili s předáváním informací v rámci služeb. Každá služba u nás je totiž vázána mlčenlivostí – nejen mezi charitními středisky, ale i mezi službami v rámci jednoho střediska.

„Jsme trochu trhlí“

Jak zvládáte těžké situace, se kterými se během své praxe setkáváte? Co vám pomáhá se s krizovými momenty vyrovnat?
P: I když máme spoustu nástrojů, jako jsou supervize skupinové i individuální, intervize, interní mentoring, tak – alespoň za mě – to, co nás dělá silnými, je dobrá atmosféra. Máme mezi sebou nadstandardní vztahy, umíme podržet jeden druhého a z různých situací si dokážeme udělat srandu.
J: Hodně nás také posiluje, že na každé službě našeho střediska jsou odborníci na určitou oblast a můžeme je požádat o podporu. To, že můžu zvednout telefon a přizvat k řešení nějaké situace kolegu z kterékoli služby – ať jenom na intervizi, že to uvidí z jiného úhlu, anebo jej přizvu k dalšímu sezení s klientem – je skvělé, obohacující a funkční. Máme zkrátka v zádech celé středisko.
P: Vnímám, že tady na nic člověk není sám, nebojí se zeptat, když něco neví. Upřímnost, férovost, otevřenost. To nás dělá silnějšími. Někdy jsou příběhy klientů tak závažné, že i když jsme profíci, těžko se poslouchají. Ale s týmem se potkáme, podržíme se navzájem, a to je myslím nejvíc i pro naše klienty – že vidí, že to unesem. Takové naše vnitřní motto zní: Když nám to dává smysl, tak jsme schopni čehokoli. Ať uděláme jakékoli rozhodnutí nebo změny – personální, organizační, manažerské, vždycky víme proč.

Dáváte si záležet na tom, aby u vás v práci bylo dobře...
J: Záleží nám na tom. A máme zkušenost, že i ti, kteří zvažovali odchod, protože pozici u nás brali jen jako dílčí dobrou zkušenost, ale jejich vysněná práce bylo něco jiného, tak u nás zůstali a jsou tu doteď!
P: Říkáme s nadsázkou, že pro naše zaměstnance děláme „all inclusive“, v jiné práci se s tím asi moc nesetkáš. Jednou kolega, který dokončuje studia práv a má zkušenosti i z jiných firem a organizací, říkal, že nezažil takové vedení, jaké je na našem středisku. Že ještě nikdy neseděl u stolu a jeho vedoucí mu v kanceláři umývala okno, aby to tam měl hezké, protože to zrovna bylo potřeba. (smích) Je to jako v rodině – když není v pohodě máma a táta, tak není v pohodě ani dítě. Když nejsou v pohodě pracovníci, tak to vycítí klienti...

A jsme zpátky u tématu konference...!
P: Ale je to tak. Samozřejmě nemůžeme být v pohodě pořád. A když nejsme, naši zaměstnanci se ptají, mají starost, chtějí nás podpořit. Myslím si, že kdyby nás dvě s Jíťou teď unesli mimozemšťani, tak Středisko pojede dál i bez nás. A to je nejvíc! Nehrajeme si na nenahraditelné.

Co o SRK říci závěrem...?
P: Že jsme kreativní, prorodinní, přátelští a máme skvělý tým. A máme se rádi a jsme trochu trhlí, bez toho by to nešlo, protože by nás to zabilo. To tam napiš! (smích)