26. srpna 2025
Aktuality
Jak Charita Olomouc pečuje o „poslední pozemské věci“ lidí bez domova? Co všechno obnáší práce pastorační asistentky? A kdo poskytuje podporu jí? Zeptali jsme se Richenzy Bukové, která už šestým rokem poskytuje psycho-spirituální podporu klientům i charitním zaměstnancům.
Jak jste se k práci pastorační asistentky vlastně dostala?
Ta práce si mě našla sama. Přes deset let jsem pracovala v univerzitní knihovně na Zbrojnici, když mě oslovil otec Bohumír Vitásek, donedávna prezident Arcidiecézní charity, že budou hledat interventa pro Krizovou pomoc, která tehdy vznikala. To byl rok 2010. Když jsem si četla požadavky, chtěla jsem to vzdát, protože nic z toho nesplňuju. Ale postupně to do sebe začalo zapadat, jako puzzle – prošla jsem výběrkem a psychotesty, byl konec února. No a začátkem dubna jsem se ocitla na Charitě, ani jsem nevěděla jak! (smích) Prvních šest let jsem pracovala jako krizový intervent na Krizovém centru. Pak jsem pět let pracovala s lidmi bez domova. A letos v květnu to bylo šest let, co působím také jako pastorační asistentka. Výzvy mám ráda.
Co tato práce obnáší?
Funguji jako psycho-spirituální podpora zaměstnanců Charity Olomouc. A mám k tomu přidanou hodnotu – hodně se věnuji také klientům.
Kde všude působíte?
Hodně času ze své pracovní doby bohužel projezdím, protože každé pracoviště je jinde. Docházím na Středisko Samaritán pro lidi bez domova na Wurmově ulici, kde jsem předtím pracovala. Spousta klientů mě z té doby zná a má ke mně důvěru. Chodím i na Středisko pro lidi s duševním onemocněním a mohu navštívit i klienty pečovatelské služby.
A mimo Olomouc?
Každý pátek jezdím na Svatý Kopeček do Domova sv. Anežky. Ráno na poradě mi kolegové sdělí, kterého klienta bych měla navštívit, který potřebuje podporu. Pak máme společnou hodinku na duchovní téma. Teď si např. povídáme o olomouckých kostelích, i o těch zaniklých, o jejich patronech. Chodím i do azylových bytů a na požádání navštěvuji i klienty, kteří potřebují doprovázení. Vedle toho mám po duchovní stránce skoro osm let na starosti komunitu sv. Josefa v Dolanech.
Můžete Společenství sv. Josefa trochu přiblížit?
Jde o společenství mužů, kteří chtějí žít rodinným způsobem života na základě křesťanských hodnot a kteří se zavázali k abstinenci. Jsou tam muži věřící, ale i muži, kteří to jenom respektují. Mají duchovní program, pravidelné zamyšlení nad Písmem svatým a jednou za dva týdny mši. Starají se o dům, zahradu a vlastně jeden o druhého.
Víra jako „prevence“
V poslední době se hodně mluví o potřebě psychohygieny coby prevence vyhoření či o well-beingu na pracovišti. Zaměstnanci charity se s náročnými situacemi setkávají dennodenně, tuto práci si vybrali, přesto je prevence a podpora na místě. Jak se věnujete jim?
Pravidelně se setkávám s pracovníky i s celými týmy, třeba na Středisku pro rodinu a krizovou pomoc. Účastním se pracovních výjezdů nebo mě vedoucí sami osloví, abych za nimi přišla s nějakým duchovním tématem. Vítám nově přijaté pracovníky a vedu jeden ze dvou adaptačních kurzů. Organizuji mše svaté pro zaměstnance, které máme dvakrát do měsíce, adorace (čtyřikrát do týdne) nebo duchovní obnovu, kterou druhým rokem realizujeme ve spolupráci s farností Klášterní Hradisko.
Jak na Vaše působení pracovníci reagují? Ne všichni jsou věřící...
Zpočátku jsem se trochu obávala jít do vyloženě duchovních témat. Ale tehdy mě ředitel Petr Prinz podpořil s tím, že je to moje parketa, a tak jsem do toho šla. Charita, přestože je organizací vyrůstající na křesťanských hodnotách, totiž zaměstnává i lidi jiného vyznání anebo lidi, kteří se k žádné církvi nehlásí. Ale vnímám, že i když s nějakým duchovním tématem přijdu, tak to nikdo nerozporuje. Myslím, že to funguje hezky.
Dělávala jsem i duchovní výlety pro zaměstnance, kteří nejsou praktikující. Teď se to posunulo – každé charitní středisko pořádá jednou ročně pouť za své klienty a zaměstnance na některé z poutních míst. Účast je dobrovolná. Letos se už uskutečnila pouť Střediska Samaritán do Křtin a pouť pečovatelské služby do Štípy.
To je velká šíře činností, kterou musíte obsáhnout – od té duchovní až po ryze praktickou, organizační...
Práce je hodně různorodá, rozmanitá a přináší stále nové výzvy. Občas také vykrývám služby na Krizové pomoci, když je potřeba. A nesmím zapomenout na pohřebnictví.
Charitní hrob pro zesnulé klienty Střediska Samaritán pomohla financovat Tříkrálová sbírka
Mluvíme-li o pohřebnictví – co všechno máte v rámci Charity v kompetenci?
Zařizuji všechny záležitosti spjaté s pohřbíváním našich klientů ze Střediska Samaritán. Ačkoli teď jsme pochovali i pána, který byl ze Střediska pro lidi s duševním onemocněním. Zahrnuje to i evidenci zemřelých a péči o hroby – čas od času zajet na hřbitov, zkontrolovat, vytrhat plevel, umýt náhrobek.
Kolik hrobů Charita Olomouc spravuje?
Charita má dva hroby. Jeden je na ústředním hřbitově v Neředíně, ale tam už se nepohřbívá, je plná kapacita. Druhý hrob jsme před třemi lety získali díky Tříkrálové sbírce na hřbitově na Nové ulici. Jde o dvojhrob – v jedné půlce je v rakvi pohřbený náš klient, který byl napůl Ukrajinec a napůl Slovák, zemřel poměrně mladý na rakovinu asi před čtyřmi lety. V ČR ho nemohli zpopelnit, protože byl cizinec. Druhou půlku hrobu kolegové ze Střediska Samaritán zpevnili a vyložili dřevěnými prkny a vzniklo místo pro ukládání uren. Teď jich tam je tuším 23, vloni přibylo 13, letos 7. Už teď je tam na čtyřicet uren a dala by se tam udělat ještě jedna řada, ale pan ředitel rozhodl, že necháme vybudovat další místo, aby to bylo důstojné. A k tomu přibude deska s letopočty a jmény.
Jakmile se dozvíte o úmrtí některého z klientů, co následuje?
Když mi přijde zpráva, ať z Denního centra nebo z Ordinace praktického lékaře pro lidi v nouzi, že zemřel nějaký klient, tak vytvořím parte. Někdy informaci o úmrtí přinesou i klienti, ale to je nutno ověřit. Pokud zesnulý člověk s někým žil v páru, snažím se parte vytvářet s tím pozůstalým – aby mi řekl, jak by si parte představoval, jestli mi dodá fotku, jaká chce zvolit slova, protože často používám biblické citáty. Když vím, že šlo o člověka věřícího, domluvím se s knězem, např. s p. Františkem Dobešem, který není vázaný nikde službou a jezdí také na pobožnosti do Domova sv. Josefa do Dolan. A když s pozůstalými a kolegy na nízkoprahu najdeme vhodný termín, dělám rozloučení v kapli sv. Kosmy a Damiána.
Do této kaple letos v květnu mohla prvně zavítat i veřejnost v rámci Noci kostelů. Jak takové rozloučení v kapli vypadá?
Je to skromný obřad na 15 až 20 minut, modlitba, evangelium, přímluvy. Otec Hyacint Pavel Kuchta mi k tomu dal knihu Pohřební obřady. Také se povídá o zemřelém a drží chvíle ticha, aby si každý zavzpomínal. Někdy přijde opravdu spoustu lidí, klientů i zaměstnanců. Říkám si, že kdyby to pro ně nemělo smysl, chodit tam nebudou. V závěru zvu zúčastněné ještě na ukládání urny do hrobu.
I vykopání hrobu je služba bližnímu
Kolikrát ročně ukládání uren do hrobu děláte? A jak to vlastně probíhá?
Jednou za rok, zpravidla kolem svátku sv. Jana Křtitele (24. 6.). Letos to připadlo na 26. června. Ráno kluci – kolegové ze Střediska Samaritán vždycky vykopou hrob, většinou v tom největším žáru...
Promiňte, nemůžu se nezeptat – proč hrob kopou zaměstnanci Charity a nesvěří to profesionální pohřební službě? Je to kvůli ušetření financí?
Jde o více věcí. Museli bychom respektovat možnosti a zvyklosti pohřební služby, což se ukázalo jako velmi komplikované. Svou roli jistě hraje i finanční stránka. Urny dostáváme od města zdarma, zpopelnění jinak stojí přes 17 tisíc korun. Správa hřbitovů nám urny skladuje. Když se blíží termín ukládání, domluvím se s paní, která má evidenci hrobových míst na starosti, a k otevřenému nachystanému hrobu nám půlhodiny před obřadem urny přivezou.
No a nejpodstatnější věc je, že to už jaksi patří k naší práci – že tam přijdou zaměstnanci, kteří klienta znali, sami vykopou hrob a urnu tam uloží.
Taková poslední služba pro něj... Doprovodit klienta na jeho poslední cestě.
Ano. Je to jeden ze skutků milosrdenství – pohřbívat své mrtvé. Z mého pohledu nejde ani o ušetření peněz, jako o tu službu bližnímu.
Pak proběhne obřad?
Ano. Ředitel Charity Olomouc Petr Prinz, který je zároveň duchovní, vysvětí hrob a udělá obřad. Hrob se pak zakryje, dají se na něj květiny, svíčky, rozloučíme se.
Co když klient nezemřel v Olomouci?
Když někdo zemře třeba v Berouně nebo Pasece, tak jeho ostatky zpopelní tam a začlení do sociálních vsypů. I tady na ústředním hřbitově jsou, vsypává se tam popel lidí, o které nikdo neprojeví zájem. My jsme zde dříve také vsypávali. Ale souhlasím s Petrem Prinzem, že to není důstojné. Proto jsme přistoupili na ukládání uren do hrobu s obřadem. I když...zažila jsem jeden velmi dojemný vsyp.
Můžete se prosím o vzpomínku podělit?
Partnerka jednoho z našich klientů v zimě náhle zemřela. Muže to hrozně zdrtilo, byli spolu na ulici řadu let. Přijel na rozloučení na hřbitov. Nedělávali jsme tehdy žádný obřad, jen modlitba a rozloučení, teréňáci udělali do země ďolík, otevřela se urna a popel se vsypal. A ten muž mě tenkrát požádal, jestli si může svou paní vsypat/uložit sám. Vzal tu urnu do náruče, holou rukou nabíral její popel a opatrně ho vsypával do jamky. A já jsem stála a zírala jsem na něj... Bylo to, jako by ji hladil. Obrovský kus něhy. Toho pána jsem už léta neviděla, nevím, co se s ním pak stalo. Ale stále to mám na paměti.
Poslední cesta jako možnost usmíření
Co když klient s rodinou neudržoval kontakt? Ozvou se příbuzní, když od vás dostanou jeho parte?
Někdy ano, někdy přijdou i příbuzní. Třeba když zesnulého dlouhá léta neviděli. Teď se například rozloučení zúčastnila dcera zemřelého klienta, který odešel od rodiny, když jí byly tři roky. Dneska je to už paní po čtyřicítce.
Tak mu přišla aspoň na pohřeb?
Nejen to! Když mu totiž našli onkologické onemocnění, rozhodl se, že se nechce léčit. Jeho jediným přáním bylo setkat se s dětmi. Kolegové vynaložili veliké úsilí a skutečně tu dceru našli! Začala za ním jezdit na Sv. Kopeček do Domova sv. Anežky, kde bydlel. Těch několik měsíců se intenzivně stýkali, našli si k sobě cestu. Dlouho zvažovala, jestli nemá jeho urnu uložit k mamince do rodinného hrobu. Ale nakonec usoudila, že by si to táta nepřál.
To jsou velmi silné příběhy...
Ano. I třeba to, že necháte vyrobit náhrobní desku, doručí ji a vy pak před ní sedíte, koukáte na těch padesát vyrytých jmen a z devadesáti procent ty lidi znáte – víte, jak vypadali, pamatujete si jejich hlas a mnohdy i jejich smutný příběh. Je to hodně emotivní, přiznávám.
Poskytujete podporu a útěchu ostatním, kdo ji poskytuje vám? Jak dobíjíte baterky?
Já mám krásná a hodná vnoučátka! A určitě je mi oporou také víra. Víte, já jsem za tuto práci velmi vděčná. I za to, že jsem ve svých 45 letech přišla na Charitu. I po letech mě moje práce naplňuje. V pastoraci jsem se sice hledala, ale těší mě to a baví, ráda se s lidmi setkávám a povídám si s nimi, ráda poslouchám jejich příběhy. Hodně mi pomáhá, že svůj pracovní den začínám v tichu v kapli. No a doma mě opravdu nabíjejí vnoučata, to je vždycky obrovský dar – děti.
Za rozhovor poděkovala Martina Foretová Pavlunová
Foto: Nikola Novotná, Vojtěch Cimpl, archiv Charity Olomouc
