31. ledna 2019 Aktuality

MUDr. Libor Kvapil: Práci lékaře v ordinaci pro lidi bez domova jsem přijal jako výzvu

Ordinace pro lidi v nouzi Charity Olomouc, svého času jedna z prvních ordinací tohoto typu v České republice, poskytuje služby lidem bez domova již více než desetiletí. Na jejím počátku stál zkušený praktický lékař MUDr. Libor Kvapil, který se za dvanáct let služby v ordinaci významně zasloužil o rozvoj komplexní lékařské péče o lidi bez domova na Olomoucku. Jako správný skaut, který je "duší i tělem hotov pomáhati bližnímu", dříve ve skromných podmínkách, dnes v moderně vybavené ordinaci s čekárnou a vlastním sociálním zařízením, vypomáhá ve svém důchodovém věku jako zkušený lékař i po dvanácti letech své obětavé služby. 

Pane doktore, jak jste se dostal k profesi lékaře v ordinaci pro lidi v nouzi?

Jako praktický lékař jsem během své praxe pracoval jak v městském, tak venkovském obvodě, dokonce i v závodní ordinaci kombinované s územním obvodem. Měl jsem zkušenost i ze služeb lékařské služby první pomoci a rychlé zdravotnické pomoci. Až v důchodovém věku jsem byl osloven olomouckou Charitou, zda bych nenastoupil jako praktický lékař v nově zřizované ordinaci pro lidi v nouzi. Přijal jsem to především jako osobní výzvu k práci, kterou dosud nikdo z lékařů nedělal, a s kterou doposud nebyly žádné zkušenosti.

Jednalo se tehdy o první ordinaci tohoto typu v České republice?

Dá se říct, že svým způsobem ano. V Praze sice již jedna ordinace pro lidi bez domova fungovala, ale ta sloužila většinou jen jako pohotovostní služba pro akutní případy, zatímco záměrem Charity Olomouc bylo poskytovat služby praktického lékaře lidem v nouzi v plném rozsahu.

Jaké byly začátky?

Podmínky ordinace byly zpočátku velmi skromné – začínalo se pouze v jedné místnosti bez sociálního zařízení, namísto čekárny se po dobu ordinačních hodin vynášely z ordinace dvě židle na chodbu, ve které byla teplota blízká té venkovní. I za této situace se však klienti brzy naučili služeb ordinace využívat. U nás se jim dostávalo chápavého přijetí a respektu k lidské důstojnosti, zatímco jinde se v čekárnách i v ordinacích setkávali s nevolí, pohrdáním, až odporem. Opláceli nám to tím, že ačkoliv byli zvyklí na drsnou mluvu i chování, v ordinaci se chovali většinou slušně.

Čím se liší ordinace pro lidi v nouzi od běžné ordinace praktického lékaře?

Odlišná je především skladba pacientů, jejich majetkové poměry i možnosti a vůle podrobit se léčbě. Mezi lidmi bez domova jsou lidé, kteří za sebou mají různé životní krachy – rodinné, finanční či pracovní – až po opakovaně trestané jedince, špatně adaptibilní ve společnosti. Společné je jim to, že nemají domov ani prostředky k obživě a často už ani vůli svou situaci nějak řešit. Nemají možnost například ulehnout na několik dnů do teplé postele a vypotit se, protože mnozí z nich žádné „doma“ nemají. Naučili jsme se s tím však počítat a přizpůsobit tomu nejen náš přístup, ale i požadavky.

S čím vším se musí lékař ordinace pro lidi bez domova vypořádat?

Problémem je často těžká dostupnost věrohodných údajů. Mnozí přicházejí bez dokladů i bez zdravotní dokumentace. Není také výjimkou, že se klienti domáhají různých, často i návykových léků, a bývá těžké rozhodnout, zda je potřebují pro udávané potíže, nebo jen jako drogu. Nelze ani ověřit jejich časté tvrzení, že léky nebo recept ztratili, když žádají duplikát. Ale i mezi bezdomovci jsou velké rozdíly co do přístupu, inteligence i vzdělání, a to od těch na hranici gramotnosti až po vysokoškoláky, od nezodpovědných až po ty, kteří ještě mají snahu hledat s pomocí sociálních pracovníků cestu zpět.

S jakými chorobami se v ordinaci nejčastěji setkáváte?

Překvapilo mne, jak poměrně málo přicházejí bezdomovci s chorobami z nachlazení, zato je zde daleko více ošetření špatně se hojících ran, popálenin a kožních afekcí, a to často zanedbaných. Za celou svou praxi až zde jsem viděl šatní vši. Bezdomovcům se nevyhýbají ani vážné nemoci, nebo takové, jaké se k jejich způsobu života vůbec nehodí – například cukrovka, vyžadující zvláštní režim, sterilní aplikaci přesné dávky insulinu a pravidelnou dietu, kterou nedokážou a ani nemohou dodržet.

Na práci v ordinaci však nejste úplně sám…

Ano, velmi záleží na sestře. Současná sestra Helenka má nejen vynikající přístup k pacientům, ale i pochopení pro jejich povahové vlastnosti a svízelnou situaci. Věnuje se velmi pečlivě ošetřování kožních defektů, což je zde potřebné, protože například ošetření bércových vředů vyžaduje dlouhodobě denní převazy, na které pacienti sami nestačí. Je zde také vynikající zázemí pracovníků Charity, kteří všemožně vycházejí vstříc a pomáhají při shánění čistého ošacení, doprovázejí pacienty k vyšetření, pomáhají při podávání žádosti o důchod těm, kteří toho sami nejsou schopni.

Zažil jste jako lékař okamžiky, které byly pro vás těžké?

Pro nás byli velmi stresující pacienti, u kterých jsme zjistili vážnou, avšak léčitelnou chorobu, ale kteří přes všechna vysvětlení a varování o vážnosti stavu odmítali léčbu, odeslání k vyšetření nebo k hospitalizaci. Přemáhal nás pocit bezmoci, když jsme sledovali postup choroby až do nevyhnutelného konce. Ve snaze najít způsob pomoci, jsme mnohdy konzultovali případy i s psychiatrem, avšak museli jsme respektovat skutečnost, že pacient má právo o sobě rozhodovat a že nelze postupovat proti jeho vůli, ani když je svým způsobem sám sobě nebezpečný. Nebezpečný sám sobě je vlastně i každý kuřák.

Byly tyto časté frustrující situace alespoň někdy vyváženy radostí z úspěchů?

Určitě, těch případů, kdy se za ta léta podařilo včas zasáhnout, byla pěkná řádka. Pamatuji na jeden případ, kdy se k nám za chladného počasí dostavila pacientka s poměrně lehkým nachlazením. Teprve při vyšetření, když jsem u ní objevil jizvu nad sternem, mi přiznala, že je po operaci srdce – operována byla v Brně, u kardiologa byla naposledy v Opavě. Dalo to hodně telefonování, než jsem zjistil potřebné informace. Bylo mi jasné, že tato pacientka rozhodně nepatří „pod širák“. Díky pochopení urgentu ve fakultní nemocnici se podařilo umístit ji do léčebny pro dlouhodobě nemocné.

V čem spatřujete největší přínos ordinace?

Velkým přínosem je skutečnost, že ordinace tohoto typu vůbec existuje. Uvítalo ji hlavně oddělení Urgentního příjmu Fakultní nemocnice Olomouc, na které se pacienti obraceli nejčastěji. Ordinace pacientům přinesla možnost registrace a především úplnou, byť často okolnostmi omezenou péči. Obrovskou úlevou je pro nás její nekomerční charakter, kdy se nepočítá s tím, že na sebe "vydělá". A když jsem si jednou postěžoval, že někdy pro pacienta nemohu udělat víc, utěšil mě vedoucí střediska Samaritán, Petr Prinz, dnes ředitel Charity Olomouc: „Neboj, neměli nic, teď mají alespoň to, co můžeš.“