27. července 2021 Aktuality

Richenza Buková: Jihomoraváci jsou lidé, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat

Olomouc, Pánov – Richenza Buková, pastorační asistentka a krizová interventka Charity Olomouc, navštívila oblast Hodonínska společně s dalšími kolegy v týmu krizové intervence po dvou týdnech od katastrofy. Na místě jim koordinační tým Českého červeného kříže přiřadil Pánov, který je součástí Hodonína. Osadu Pánov tornádo takřka zničilo a vyžádalo si dvě lidské oběti. Nejděsivější byla svědectví lidí, kteří se ocitli ve víru, který se prohnal jejich domy. Někteří museli své poraněné a šokované blízké naložit cizím lidem do aut, aby je odvezli do nemocnice, protože jejich auta byla nepojízdná a místní záchranná služba byla vytížená jinde…

Jaký byl tvůj první dojem, když jste dorazili na místo?

Už když jsme přijížděli (po dvou týdnech), viděli jsme, že lesy jsou zničené. Na místě, kde stojí místní hájenka, mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, proč je to hájenka, když stojí na holé pláni, a ne u lesa. Pak mi došlo, že ten les odneslo tornádo a lidi nám tam opakovaně říkali, že tu hájenku vidí úplně poprvé z této strany, protože tam zkrátka zmizel les. Pak jsme dojeli do Pánova. Bylo to tam po dvou týdnech od katastrofy jak v mraveništi, obrovská spousta dobrovolníků, lidé pobíhali, pracovali, dělaly se střechy.

Jak vypadala obydlí po dvou týdnech od zpustošení?

Některé domy už sice měly nové střechy, ale byly to spíš takové skořápky, zvenčí vypadaly dobře, ale uvnitř nebylo nic. V jedné ulici, naproti těm opraveným domkům, třeba tři domy zmizely úplně, vítr je prostě odnesl. Paní z toho jednoho domu nám vyprávěla, že když to přišlo, když to začalo hučet, tak byla zrovna v koupelně a nějak podvědomě se schovala pod umyvadlo a tam tu dobu přečkala. Když to přešlo, tak vylezla a říkala si, proč je takové světlo a pak zjistila, že jí dům odletěl. Vyprávěla nám, jak chodila po těch vyvrácených lesích a hledala alespoň něco, co je její... a nenašla vůbec nic.

Takže jste navštěvovali postupně lidi a naslouchali…

Ano, po příjezdu za námi dorazila koordinátorka Charity Blansko, dala nám nějaká jména lidí, za kterými se máme zastavit. Postupně jsme se seznamovali i s jinými lidmi a začali jsme nacházet další a další lidi, kteří potřebovali pomoc. Obcházeli jsme je, a ti lidé byli velmi, opravdu velmi sdílní… A já jsem si tam uvědomila, že Jihomoraváci jsou lidé, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat. Pocházím z Jižní Moravy, je to můj rodný kraj a vím, že jsou neuvěřitelně pracovití. Vidím před sebou svého dědečka, který na tom byl zdravotně špatně, a přesto měl sílu vždy každé ráno vstát a jít něco dělat. Viděla jsem, že to, co jim v tu chvíli pomáhalo, byla právě ta práce, že oni okamžitě po této hrůze začali dělat.

Přitom s vámi sdíleli i své těžké příběhy…

Jedna paní nám vyprávěla, že rodiče sama vyhrabávala z rozpadlého domu, protože na samotném začátku tam úplně dobře nefungoval záchranný systém. Jak tornádo prošlo Moravou, tak sanitky začaly jezdit Mikulčice, Hrušky, Moravská Nová Ves, protože do Pánova se špatně dostávalo a také už nebyla kapacita. Lidé si své blízké a známé museli sami vyprostit a odvézt do nemocnice. Ta paní přijela do špitálu, sama byla špinavá a zakrvácená, dovezla své zraněné rodiče a ještě pomáhala lidem z okolních domů, a tam v nemocnici jí před očima zemřela paní na následky zranění. Takže ona potřebovala mluvit, říkala, já v noci nespím, mně se to pořád vrací, stále to vidím před očima, přes den je to dobré, protože pracujeme, ale v noci… Další paní s nepřítomným úsměvem seděla na schodech, ani jsme nezjistili, jak se jmenuje, jen se usmívala. Snažili jsme se s ní dát do hovoru, ale ona jen odpovídala dvěma slovy, stále se usmívala a pak nám řekla: "Víte, já se bojím, až to tady ztichne, až všichni odjedou." Byla to v podstatě taková hrůza z toho, že tam zůstane ve zpustošené dědině bez pomoci.

Vypořádat se s traumatem bude běh na dlouhou trať…

Ano, je to lidské… někteří měli potřebu vyprávět, jak to bylo, když přišlo tornádo. Jedna paní nám to popisovala a přitom jedla klobásku se zelím a já jsem myslela na to, že teď si člověk říká, že je to dobré, ale pak přijde ještě posttraumatický šok a já se bojím, že ty lidi to smete… Taky někteří, kteří tam nebyli, říkají, tak už je to dobré, už jim tam přece ty domy spravují, mají nové střechy, dostali dotace, už jsou v pohodě, a já vždy odpovídám, zkuste si to vztáhnout na sebe, představit si, že jste si postavili nový dům, přijde tornádo, blízké budete mít v nemocnici zraněné, obydlí pryč… Chcete říct, že všechno je už v pohodě, protože máte novou střechu nebo koupelnu? Ti lidé jsou teď zavaleni prací, ale ono to ještě všechno bude docházet…

Jak bys popsala krizovou intervenci? Jak funguje při neštěstích a přírodních katastrofách?

Krizová intervence je rozhovor s člověkem. Je to o naslouchání, provázení a pomoci při hledání vlastních zdrojů. V okamžiku, kdy je člověk zahlcený nepříznivou náročnou situací, tak v tu chvíli není schopen vnímat východiska, která se mu v jeho situaci nabízejí. Teprve až jsou vyčerpány vlastní zdroje, přichází pomoc zvenčí. Bylo vidět, že tam poprvé po delší době přijel někdo, kdo jim naslouchá, oni se zastavili a mluvili a mluvili, tu potřebu měli obrovskou…

Jak jiné je sledovat videa ze zasažené oblasti a pak tam najednou stát…

Člověk tam jede s takovým trošku napětím, ale to tě úplně vcucne… Ty zplanýrovaný lesy, zbytky slunečních elektráren, které se tam válely, byla to ohromná síla, která se poškozenými místy prohnala. Sloup pro elektrické vedení byl zlomený jak pastelka. Přestože místa byla již částečně uklizená, obří ničivá síla byla stále patrná. Poničené lesy, stovky domů, co musely jít k zemi, velké díry ve fasádách, které neuletěly, ale kterými se prohnaly úlomky různých věcí jako šrapnely. To všechno během pár minut.

S jakými pocity jste jako krizoví interventi z místa odjížděli?

Bylo to nesmírně silné… úplně na kraji osady stál domek, který čekal na demolici a u něho stál pán a jen tak se díval na tu ruinu… Říkal, že když se to stalo, že byl doma a že když slyšel, jak se blíží hukot, tak vyběhl ven, schoval se a pak, když to přešlo, odjel k bratrovi do jiné vesnice a teprve po třech dnech našel odvahu se vrátit a jít do svého domu, ale už ho tam nepustili, domek byl určený k demolici. My jsme za ním šli s informací, že ČČK poskytuje čtvrtmilionový dar na stavbu nového domu a on najednou ožil. Pak mu ten dům, než jsme odjeli, zbourali, ale i on měl najednou pocit, že se o něho někdo zajímá. Když jsme odjížděli, lidé přicházeli k našemu autu a děkovali jen za to, že jsme tam s nimi tu chvíli byli, chodili a podávali nám ruce. Já vím, že teď jsou zavaleni prací a že to určitým způsobem pomáhá překonat krizi, ale ono to ještě všechno bude docházet…

Za rozhovor poděkovala Eva Štefková

Foto: Tereza Ficová, Bára Cigánková