Jindřich Štreit. Obrazy, s nimiž lze rozmlouvat

Jindřich Štreit. Obrazy, s nimiž lze rozmlouvat

Muž s psíkem v náručí, detail ruky člověka žijícího osamoceně ve srubu a přesto si zachovávajícího kulturu, či vzkaz „Pán Ježíš tě miluje“ připevněný na improvizované polici... Poeticky laděné, nevtíravé, leč silně vypovídající fotografie ze života lidí bez domova autora Jindřicha Štreita nejsou pouze negativní výpovědí o palčivém fenoménu dnešní doby. Citlivým uchopením obrazů každodenního života v strastech i drobných radostech bezdomovectví razí cestu porozumění k těm, kteří se ocitli na okraji... 

Jak dlouho trvalo hledání cesty k lidem bez domova a co obnášelo?

Problematiku bezdomovectví fotografuji čtyři roky. Začínal jsem v Olomouci díky terénním pracovníkům Charity Olomouc, postupně se oblast působiště rozšířila o České Budějovice, Svitavy, Šternberk. Nejpodstatnější pro mě bylo vždy doprovázení sociálními pracovníky, bez nich by mi to celé trvalo mnohem déle.

Znamená to, že sociální pracovníci byli určitou zárukou k získání důvěry těch, za nimiž jste se s hledáčkem vypravil?

Ano. Oni se vždy zaručili, že nejsem člověk, který by získaný materiál jakkoliv zneužil a já potřebuji mít pro svoji práci důvěru lidí, které fotografuji. Zásadně nikdy nefotografuji bez souhlasu. Jde o dlouhodobé sledování tématu a pro mě je to právě o tom okamžiku, kdy mě okolí začne vnímat jako svoji součást. Teprve poté začíná skutečné tvůrčí hledání.

Chápu správně, že by to na ulici při náhodném setkávání a fotografování ani nebylo možné?

Ono je to o způsobu práce. Já pracuji v cyklech, a když si vyberu téma, tak nevidím, neslyším… Námět dlouho promýšlím, a pokud už znám prostředí, mohu pracovat s pravděpodobnostmi daných situací a „vymýšlet“ obraz dopředu. A když už vím, co chci zachytit, pak je to následně jen o fázi čekání, kdy nastane ten správný okamžik souznění fikce a reality. A navíc, mě ani tolik „nezajímá“ tzv. „člověk na ulici“, to je ve své podstatě jen vnější efekt bezdomovectví. Mě zajímá člověk, který si vytváří svůj „pseudodomov“.

Znamená to tedy jít hlouběji a mapovat přímo z utváření každodenního života lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti?

Ano. Veřejnost vnímá bezdomovce především z letmého kontaktu na ulicích, ale to je jen povrchní pohled. Každý si hledá domov a potřebuje nějaký pocit jistoty. Ten, kdo o zázemí přišel, si stále vytváří někde místo, kam večer složí hlavu, kde spočine, kde má alespoň něco svého. Mě zajímají třeba chlapi, kteří si stlučou svůj domov a ukotví se tam. V cyklu Uzel v životě jsem fotografoval muže, který přebývá sám ve srubu v lese, muže bydlícího v maringotce, dvojici žijící v bunkru, muže i ženy přebývající celoročně ve stanech. Vydal jsem se ale i do sociálních bytů k těm, kterým se už podařilo nějakým způsobem odrazit ode dna.

Může mít fotograf, který má sociální cítění, viděl tolik osudů a lidské bolesti a přitom nemohl „udělat nic víc“, pocit zadostiučinění ze své fotografické práce?

Víte, mohu fotografovat i několik let, setkávat se s lidmi bez domova, navštěvovat squaty, azylové domy, sociální byty, ale pokud neudělám výstavu a na problematiku tímto způsobem neupozorním, nikomu tím neprospěji. Problém je třeba v první řadě zviditelnit. Nikdy jsem nefotografoval „l'art pour l'art“, vždy jsem chtěl zároveň pomoct lidem, poukázat na ty, kteří jsou společností opomíjeni nebo nedostatečně pochopeni.

Změnila se někde situace k lepšímu právě díky fotografování?

Tak například ve Šternberku, kde vznikal cyklus Uzel v životě, se na mě obrátila ředitelka tamní Charity s prosbou, že ve městě není žádná pobytová služba pro lidi bez domova a že by na tento problém bylo třeba upozornit. Uspořádali jsme vernisáž, které se účastnili městští zastupitelé, a dnes má Charita Šternberk přislíbenou finanční spoluúčast města a hledá prostory, kde vznikne nová noclehárna.

Zažil jste třeba i momenty frustrace, kdy jste nemohl zmáčknout spoušť fotoaparátu?

Frustrace se snažím vyvarovat. Kdybych podlehl psychickému tlaku, beznaději, nemohu nic vyfotografovat. To se mi stalo jednou právě tady v Olomouci, když jsem zde po letech našel lidi, které jsem kdysi foténkoval, v tak katastrofálním stavu, že jsem nebyl schopen pokračovat. Musím vidět i tu naději, smysl své práce, bez ní nemohu pracovat. To je směr i těch vytvořených cyklů „Kde domov můj“, „Uzel v životě“, aby dávaly naději a zároveň přispívaly k řešení otázky těch, kteří se ocitli vlivem nejrůznějších příčin na okraji společnosti. Víte, vždy jsem také našel něco, co mě obohatilo, co jsem se díky těmto setkáním naučil.

Za rozhovor poděkovala
Eva Štefková

Možná jsme si mysleli, že jsou jiní, protože nežijí tak, jak se žít má, ať už proto, že z nějakého důvodu nemohou nebo to prostě jen neumí. Ale cyklus fotografií Jindřicha Štreita „Uzel v životě“ je svědectvím, že to není o tom, že „my jsme tady a oni tam“, „uzel“ Jindřicha Štreita v životě nerozděluje, ale spojuje… Sjednocuje v jedno společné „my“, kterým je naše lidství a jemu vlastní touha po lásce a sdílení osudu, která je nám všem společná.

Fotografie ze šternberského cyklu Uzel v životě jsou k vidění v prostorách kavárny Betreka a Bistrá kráva na Wurmově ulici 5 v Olomouci až do 15. března. Fotografie z olomouckého cyklu Kde domov můj vystavuje autor v současné době až do 26. února v Galerii České spořitelny v Praze.

  J. Štreit - Fotografie z cyklu "Kde domov můj"    Fotografie z cyklu "Kde domov můj" J. Štreit - Fotografie z cyklu "Uzel v životě"

Foto: Pavel Langer - Člověk a víra - Vernisáž fotografií prof. Jindřicha Štreita

 

Podpořte nás

TKS 2017

Náš výtěžek
1 437 034 Kč

100,0%

Rozpečetěno pokladniček

Chci přispět

Zobrazit podrobné výsledky z celé ČR